Dnes krátké zamyšlení nad motivací, psychologií sportu a obecně vlastně výchově. Nedávno jsem absolvoval takové okénko do fungování jiné tréninkové skupiny. Bohužel.

Nejvíc mě zarazilo trestání. Přijdeš pozdě na trénink, 20 dřepů. Máš špinavé kolo, 20 dřepů. Časovku jsi jel nejpomaleji, 20 dřepů. Zdánlivě je to OK, pořád jde o sport, děcka se hýbou a nikdo jim neubližuje – dřepujeme stejně prakticky denně.

Jenže, je správné trestat sportovce sportem? Jaký to asi může mít výsledek?

Krátkodobě to asi bude taky OK, pár dřepů navíc nikomu neuškodí. Když se ale podíváme, co takový systém produkuje v řádu let, je to dost odlišný výsledek, než se snažím mít já.

Přijdeš pozdě na trénink, tvoje věc. Máš špinavé kolo, umýváš týmové auto. Časovku jedeš pomalu – hodnotím snahu, ne výkon. Faktem je, že ten, koho to nebaví bude mít ještě slabší výsledky. Ale řvát na někoho, kdo ten sport vrcholově třeba dělat ani nechce mi přijde zbytečné. Trenéra pak bolí hlasivky a sportovec se stresuje kvůli něčemu co mu stejně nejde a nechce to dělat.

Přijde mi lepší varianta najít tu motivaci a třeba jí posílit, tak aby sportovec rád chodil na trénink.

Dozvěděl jsem se mimo jiné jednu věc – „Pokud jim třeba zakážeš trénink, je jim to jedno“. Za mě se ptám, k čemu tam pak chodí? Nejvyšší trest je přeci odebrání té zábavy, takže ne že potrestaný dělá dřepy. Obráceně. Všichni dřepují, ale potrestaný se musí jen dívat. Přišel na trénink a nemůže sportovat.

To je trest.

Co když ale není? Pak je potřeba to změnit, tak aby to tak bylo.

Sportovec, který jde na trénink (který z principu bude bolet) a je mu jedno, pokud tam nebude, to dlouhodobě nemůže dopracovat daleko.

Na začátku jsem psal, jaký asi může být výsledek. Přesně se to větví na dvě varianty.

První končí partou kamarádů v hospodě, která vzpomíná, jak to bylo tvrdé za trenéra Karla. „Jó, ten nám dával dávky. Přišel jsi pozdě a hned jedny schody navíc, ten se s tím nesral“.

Druhá varianta je taky na srazu kamarádů po dvaceti letech, nesešli se ale nejspíš v hospodě, ale jeli na kolo, zahrát si florbal či lézt na stěnu. Nikdo je totiž netrestal sportem.

To, čím Vás totiž někdo trestá, to nebudete mít nikdy rádi.

A tady je ten rozdíl – pokud trestáte sportem navíc, nebo sportem méně. Buď budete mít ten sport rádi, nebo ne.

A nejde jen o tu hospodu, i ten vrcholový dospělý sportovec to má tvrdé. Ale pokud má rád své zaměstnání, má to o dost jednodušší než ten, kdo ten sport vlastně nemá rád.

Kliky a dřepy jsou odměna, ne trest.

 

 

………   ………   ………   ………

Jo a ano, myslím si, že kdo tohle nechápe, nemá u trénování dětí co dělat. Všechno ostatní je jen nadstavba. Tohle je základ – vědět jak motivovat svěřence.