Ve druhém díle série o indoor tréninku dnes čistě jen o Wattbiku. Zatímco v předchozích článcích jsem zmiňoval i Kickr, považuji ho za velmi dobrý nástroj pro tempovou průpravu. Magnetické brždění má ale fyzikální limity při intenzivních změnách odporu, velmi špatně totiž simuluje přirozený „nástup“ na kole. Dnes tedy letmý nástřel prvních možností z obrovské škály věcí, na které Wattbike používám.

Znáte wingate test? (https://pf.ujep.cz/~pysnad/fyziologie/wingate.htm ) Je to jedna z variant jak sportovce otestovat co vydrží – a děsně to bolí. Je to o tom, že spurtujete co to jde, výkon samozřejmě klesá. V závodě pak někdy nástává podobná situace – pokus o únik.

Při pokusu o únik musí závodník vyvážit několik věcí. Musí razantně zrychlit tak, aby získal prvních pár metrů náskoku v rámci reakční doby soupeře. Pokud nechce jet sám, pak naopak nastupovat s takovou razancí, aby se někdo udržel „v háku“. A po prvních metrech stabilizovat tempo.

Na obrázku výše je znázorněn úspěšný pokus o únik při bodovacím závodě. Bohužel, v čase klesal výkon tak dolů, že sportovec byl velmi brzy dojet. Pokud by dokázal nastoupit s menší razancí, řekněme o 100W méně, určitě by dokázal vydržet déle. Protože v celkovém měřítku jde pak o plošný integrál, tedy o rovnoměrné rozložení výkonu. Právě toto se výborně trénuje na zařízení, který umí výkon velmi dobře měřit ale hlavně díky kombinaci dvou brzdných systémů velmi dobře simuluje reálnou jízdu na kole.

Zde opět drobná odbočka. Ergometr Kickr, který umí „jet“ na nějaké konstantní zátěži je vlastně ekvivalentem té magnetické brzdy. Jenže zde je třeba si uvědomit, že v reálu i když pojedete konstatní rychlostí, rozhodně konstantně nešlapete. A vzduchová brzda toto velmi dobře vyrovnává. Dá se říci, že konstanta 200W na úhlu 0 a 90 stupňů jsou pro sval dost rozdílné věci, na Wattbiku je vidět na jednom šlápnutí 360 a 480W – a to prosím rovnoměrně, změnilo se jen místo měření. Prakticky tedy elektromagnetický Kickr neustále „cuká“, protože požaduje jet na konstantním výkonu, což tělo logicky neumí. Biomechaniku jen velmi těžko ošálíte.

Zpět k intervalům. Pro trénink výše uvedeného případu by bylo dobré naučit se spurtovat na nějaké konkrétní úrovni. Stejně jako se praktikuje při tréninku dle wattů souvislá jízda na nějaké hodnotě, je obdobně možné trénovat krátkodobý interval až k nějaké submaximální či maximální hodnotě.

Prakticky obdobně jako časovkář ví, že umí jet na 400W dlouhodobě, a proto trénuje např. úseky na 420W s odpočinkem na 370W, měl by umět klasikář či dráhař nastoupit maximálním možným zrychlením tak, aby udržel po následující okamžiky výkon na hodnotě 500W.

Hezky je to vidět na cyklistech, kteří jezdí např. 1km a 4km stíhačky. Pamatuji případ, kdy na jednom dráhovém SP jel jeden sportovec závod na 1km v čase 1:02. Finále stíhacího závodu na 4km si pak rozjel první kilometr  v čase 1:08 !!! Protože velmi přesně věděl, jakým maximálním možným zrychlením má vystartovat tak aby – tramdadatá – plošný integrál : ) celého výkonu byl co největší. I za cenu toho, že vystartoval skutečně velmi zvolna….

Z průběhu třech opakovaných nástupů po 30 vteřinách do maxima (to je ten Wingate test) lze vyčíst mnoho věcí. Čistě jen výkonově na jakou hodnotu se dostaneme při druhém intervalu, nebo na jakém výkonu končíme. A samozřejmě díky polárnímu grafu se můžeme podívat i na každé jedno šlápnutí. Přesně na tento druh tréninků – těžký intervalový trénink s extrémně vysokým výkonem – na to je Wattbike nejlepší volba. V kombinaci s dalšími informacemi jde doslova o smrtelné kombo, kdy trenér ví naprosto přesně, co se v těle děje a jakým způsobem je podáván výsledek.

Pak už je to „jen“ na trenérovi a lékaři, protože bez masivního zázemí praktické i teoretické vědy se špičkové výsledky dosahovat nedají. V mém případě se obracím na Jiřího Dostala (ISL), který mi vždy ukáže, co všechno ještě nevím 🙂  Ale o tom to přeci je, dělat a rozumět své práci, a když potřebuji pomoci, nebát se zeptat.