Tento článek jsem měl rozepsaný měsíce, až poslední zkušenosti s trénováním sportovců v jiných sportech mi ale doplnily poslední dílky do skládačky. Dnes tedy o různých svalech, svalových skupinách a cíleném tréninku.

 

Pokud se omezíme jen na šlapání, tedy pohyb dolních končetin, připravíme se o neuvěřitelné možnosti, jaké přináší horní polovina těla. Už jako malý cyklista se každý dozví, že se nemá na kole hýbat, „uvolnit vršek“, ohnout či narovnat se. Jsou to první krůčky k pozdějšímu fittingu, tedy nějakému přesnějšímu nastavení posedu na kole. Uvolněním kyčlí to ale nekončí, stabilizovaný trup je schopen poměrně dobře ovlivnit i hrubou výkonnost nohou.

Ukážeme si jak.

Aktivita horní části těla se dá měřit různě, jeden čas jsem testoval i akcelerometry. Ale podobně jako wattmetr poskytuje akcelerometr naprosto přesné číslo, které dává exaktní odpověď kolik se toho děje, ale nedává absolutně žádnou informaci o tom, proč se to děje. Jako kontrolní měření je to bezvadná věc, ale už bych tím trochu odbíhal od cíleného tématu. Díky měření saturace kyslíku ve svalech se ale dozvíme poměrně přesně opačnou informaci, jak funguje sval víme detailně ale o tom kolik reálné práce vykonává se nedozvíme nic. V tento okamžik mě ale vykonaná práce nezajímá.

V minulých článcích jsem už rozebral problematiku Smo2 a Thb, tedy „saturace kyslíkem“ a „množství krve“ ve svalu. Pokud se chci zaměřit na práci jednotlivých svalů, musím si uvědomit, co měřím. Pokles množství kyslíku např. ve svalech zad, rukou, ramen atp. může znamenat dvě věci, buď svaly pracují a kyslík „spalují“, nebo tělo posílá krev jinak a na dané svaly toho moc nezbylo. Absolutní množství se tedy může měnit na základě různých věcí. A platí i o jiných svalech, nikoliv jen při rozlišení na „pracující“ a „nepracující“.

Honza Dubec nedávno řešil na sportovcích Kovo Praha zajímavý problém, kdy měřil vliv jen malých změn na celé tělo. Prozrazovat mu to nebudu, ale faktem je, že naměřil měřitelné změny v saturaci kyslíkem jen na základě řádově milimetrových změn na postavení sportovce – komplexně přenosu těžiště atd. Pokud jen zvýšenou aktivitou na horní části, způsobenou drobnou změnou posedu, dojde k měřitelné změně na pracujícím svalu, určitě toto stojí za sledování.

Tolik širší úvod, který je vlastně jasný a jednoduchý. V těle spolu souvisí všechno se vším a vliv práce jednoho svalu se zákonitě projevuje na jiných svalech. U srovnání „vršek“ a „spodek“ těla je to velmi dobře uchopitelné a pochopitelné.

Co ale jen ta jedna polovina. Začneme odspodu.

Šlapání je neuvěřitelně komplexní činnost, která zapojuje všechny svaly. Nervosvalová koordinace je základním limitem necyklistů, protože „kruhové“ šlapání je pro ně nemožné. Zde je na místě přizvání wattmetrů, protože měřit stav všech svalů na noze je nemožné. I kdybych disponoval desítkou měřících zařízení, začnou se už navzájem rušit a noha by i tak byla oblepená takovým způsobem, že by se šlapat ani nedalo. Takže wattmetry. Prvotní analýza šlapání – úhly, křivky, průběh výkonu. To vše dělají oboustranné wattmetry či wattbike, každý s různou nevýhodou, ale to je na samostatnou kapitolu. Každopádně porovnáním vývoje křivky výkonu, jsem poměrně schopni napárovat daný výkon v danou vteřinu na dané svaly.

Zde obrázek vývoje saturace ve dvou svalech (RF rectus femoris a VL vastus lateralis). Jak je vidět ze špiček a trendů, jeden sval ještě bude schopen procovat, ale druhý se dlouhodobě dostává do stavu, kdy nebude moci tuto aktivitu dále provozovat.

Zde odbočka stranou – to je přesně místo a čas, kdy si sportovec začne přesedat. Často si testování nahrávám na video. Jednak odfiltruji vliv toho, že se někdo zvedl, podrbal či zakašlal – zpětně, ale hlavně poměrně přesně lokalizuji jeden z mých oblíbených „prahů“. Říkám mu sedlák.

Vyfoťte sportovce na začátku rampového testu a na jeho konci z boku. Rozdíl v posedu bude velmi často dobře patrný. A hledáním času, kdy ke změně došlo najdete onoho „sedláka“. Je to místo, kdy při daném výkonu „umřel“ nějaký sval, pozice se stala extrémně nekomfortní a tělo si našlo polohu, kde se cítí lépe. Stoprocentně optimalizovaný sportovec „sedláka“ nebude mít ale vůbec, v ideálním případě nedochází k vyčerpání nějakého subsystému z pohledu svalstva, ale prostě se vše rovnoměrně využije až do konce.

Měření VL a RF je ale ještě mnohem zajímavější, pokud si uvědomíme, proč někteří lidé jezdí cíleně „cukavě“. Zrychlením aktivují RF (+gluteus atp.)  a odlehčí VL. Tímto cukáním a přenosem zatížení z lineárního na sinusoidní si umožní využít jiné svaly, kde ještě je nějaká energie. A na místě pak může být způsob doplnění energie, ale to opět na jindy.

Co je ale ještě zajímavější, je měření například hamstringů v porovnání právě s RF či VL.  Pokud přidáme ještě dýchací svaly, dostaneme vcelku zajímavou odpověď na distribuci krve v těle. Já osobně disponuji trojicí moxymonitorů, ale nedávno jsem viděl bezvadné měření devítkou zařízení. Analyzovat bych to nechtěl 😀

Zde porovnání hamstring vs RF při pevném startu. Jsou sportovci, kteří hamstring vozí čistě jen jako závaží s sebou a práci vykonávají ostatní svaly. Se závažím se ale daleko nedojede. Patrné je např. přetížení RF z důvodu neaktivace hamstringů nebo konstantní snižování Smo2 v jednom ze svalů při stálé hladině v jiném svalu. Je vlastně úplně jedno který obrázek je který – všechny jsou z měřeného úseku s pevným startem o délce 3minuty. Každý sportovec měl absolutně jiný průběh, přestože vlastní tempo (potažmo podávaný výkon) byl vcelku konstantní.

  K těmto třem grafům doplním ještě dva jiné, tentokrát včetně Thb (hnědá křivka) doplněné o ilustrační křivku výkonu. Jeden je VL, druhý RF. Počáteční start a jeho wattová hodnota je totiž zásadní jak pro změnu Thb, tak k ní lze poměrně solidně napasovat i pokles Smo2. Pokud tedy znám vývoj Smo2 v jednotlivých svalech a chci ho změnit, mohu tuto vnitřní metriku nahradit vnějším projevem systému, podle které se dá už trénovat – výkonem. Zde například nastavit maximální možný výkon pro pevný start, který je schopen systém podat, tak aby vydržel jet po celou danou dobu.

Poslední obrázek dnešního článku je porovnání VL a dýchacích svalů. Opět jen Smo2. Na obrázku je vidět několik věcí – krásně je vidět zpoždění práce dýchacích svalů. V první polovině je také vidět různá schopnost obnovy kyslíku, jedna z křivek se obnovuje na původní úroveň, zatímco druhá končí v polovině. Ve druhé části se pak i přes pokles saturace jedné z křivek, druhá ani nehne.

Ale co je nejzásadnější, to vidět není. Samozřejmě, u většiny článků vcelku ignoruji Thb, ale nejzásadnější u všech měření je možnost chyb. To je téma příštího článku. Jak jsem zmínil na začátku, z testování si dělám videa a fotografie.

Odhalím pak lidské chyby.

Například ten posun – ono to s ním totiž nemusí být až tak žhavé. Stačí nemít synchronizované měřáky, což se stane velmi jednoduše.

Možná by s mohlo zdát, že jsem zpochybnil celý článek. Možná. Nicméně cílem tohoto blogu není šíření klinických studií, ale spíše podpora kritického myšlení nad různými způsoby tréninku. Takže to, jestli tam ten posun byl či nebyl, stejně tak jako která křivka patří ke kterému svalu (o obrázek výše), si nechám pro sebe. Napište mi, co si myslíte – ke kterému svalu patří poslední tři grafy.

A při tréninku myslete na to, že každý sval pracuje jinak. Je to důležité. Fakt.

Závěrečný obrázek (a zpochybnění) byl isnpirován seriálem Jistě pane ministře – Ruka ruku myje 🙂