Nedávno jsem řešil s jedním sportovcem problém, jak se stát ze sportovce závodníkem. Jak se přestat motat jak nudle a naučit se vítězit.

Už jsem psal, cyklistika není atletika. Měl jsem na mysli zejména trénink, ale i závodní pojetí je jiné – základní myšlenka není dostat se do cíle rychle, ale rychleji jak soupeř. Ono to je poměrně zásadní!

Obrovskou výhodu v tomto mají dráhaři, máme více spurtů a příležitostí se učit závodit – proto je obecně doporučováno v začátcích cyklistické kariéry závodit na dráze. A velká většina profesionálních silničářů také na dráze začínala. Rád dávám za příklad Zdeňka Štybara, se kterým jsem závodil na MS juniorů na dráze. Ještě jako junior druhým rokem se věnoval dráhovému rychlostnímu tréninku na úrovni MS!

Zpět k myšlence.

Dělat chyby je normální, ale je blbost se nepoučit.

Opakovat stále stejnou chybu je pak ještě větší blbost.

Často se sportovci bojí něco udělat. Stalo se Vám někdy něco takového?

Závodník: „Když já nevím co mám dělat, nechci riskovat že bych odpadnul.“

Trenér: „A jak jsi dopadl? Desátý? Patnáctý?“

Závodník: „Tak nějak…“

Trenér: „Takže jsi nevyhrál…“

 

Název mé teorie je KULEČNÍKOVÁ KOULE:

Když nevím co dělat a předchozí pokusy nevedly k výsledku, je třeba udělat NĚCO. Je v zásadě jedno co, protože horší to být nemůže. Jak je o kus výše, dělat chybu je normální, ale opakovat jí je skutečně hloupé. Takže pokud hrajete kulečník a vůbec nevíte jak postupovat dál, je určitě lepší se netrápit, vzít tágo a pořádně to nabombit. Minimálně se naučíte, že se dá protrhnout plátno. Ale pořád lepší, jak tlemit vedle stolu a nedělat nic.

 

Riskujte! Cyklistika bez nástupu, bez risku, bez aktivity….  taky fajn. Ale je to turistika.