Schrödingerův pokus s kočkou v bedně zná dnes většina lidí. Pokus s difrakcí elektronů, je méně známý.

Představte si zdroj, který vyzařuje proud elektronů na fotosenzitivní stínítko a překážku v cestě těchto elektronů ve formě měděné desky s dvěma štěrbinami. Co lze předpokládat, že se objeví na stínítku, pokud si představíte elektrony jako kuličky s nábojem? Dva osvětlené proužky naproti štěrbin. Ve skutečnosti se ale zobrazí mnohem složitější vzor střídajících se černých a bílých pruhů. K tomu dochází tak, že po průchodu štěrbinou se elektrony začnou chovat jako vlny, ne částice (stejně jako fotony nebo světelné částice, které mohou být zároveň i vlnami). Tyto vlny na sebe v prostoru vzájemně působí (buď se potlačují, nebo zesilují), takže ve výsledku se na stínítku zobrazí složitý vzor střídajících se černých a bílých pruhů.

Nelze provést pozorování systému bez toho, aby bylo fyzicky ovlivněno. Věc se má tak: ve všech pozorovaných pokusech experimentátoři nevyhnutelně ovlivnili systém. Ozářili jej laserem, či nastavili měřicí zařízení. Jenže toto je velmi běžný a důležitý princip: bez interakce nelze pozorovat systém nebo měřit jeho vlastnosti. A kde je interakce, tam je změna vlastností. Zvláště když je miniaturní kvantový systém ovlivněn kolosálními kvantovými předměty. Neutrality pozorovatele ve stylu Buddhy tudíž nelze docílit.

Na tréninku se to má stejně. Jakmile přijdu na sportoviště, částice (sportovci) se začnou pohybovat rychleji. Pouhým pozorováním tak urychluji děje, bez dodání energie! Zejména u oblékání jsem schopen pouhým pohledem docílit pokládání tajemných bedýnek, do kterých sportovci pořád koukají a přemístění částic do sportovního oblečení.

Kvantová fyzika funguje