Dnes přetisk z Lidovek. K tomuto článku jsem se dostal díky knize Mžik, mého oblíbeného autora Malcolma Gladwella. Tvoří základ mé psychologie tréninku 🙂

Prakticky jde o aplikaci mé teorie kulečníkové koule – jak se naučit vyhrávat závody.

Wiki článek na téma Millenium Challenge.

Český článek na lidovkách:

Nutná míra chaosu a nejistoty
Lidove noviny16 Nov 2017

V roce 2002 uspořádaly Spojené státy do té doby největší a nejdražší válečnou hru v historii – Millenium Challenge. Vyšla na čtvrt miliardy dolarů a podle jejího scénáře se v jedné ze zemí Perského zálivu dostal k moci zuřivě protiamerický vojenský velitel. Jeho roli dostal Paul Van Riper, americký veterán z Vietnamu. Vojáci, kterým velel, byli „červení“, americké síly byly označeny jako „modří“. Van Riper neměl mít sebemenší šanci. Skupina organizující válečné hry pro americké ozbrojené síly tehdy svolala stovky analytiků, odborníků a softwarových specialistů, kteří byli modrým k dispozici. Velitelé modrého týmu měli bezprecedentní množství údajů, disponovali úžasnými technologickými vymoženostmi, jako byla třeba mapa zobrazující v reálném čase všemožné parametry bojové situace. Velitelé modrých věřili, že díky tomu všemu dokáží rozptýlit onu pověstnou „válečnou mlhu“, o níž psal pruský válečný stratég Carl von Clausewitz. Jde o stav, kdy se velitelé musejí rozhodovat v nejistotě vyplývající z nedostatečného povědomí o situaci na bojišti.
Velitel červených Paul Van Riper byl jiného názoru. Věřil, že válka je ze své podstaty chaotická a nepředvídatelná. Neměl sice nic proti racionálním analýzám, rozhodně se ale odmítal zdržovat s jejich vy- tvářením uprostřed bitevní vřavy. Tvrdil, že když jsou lidé pod časovým a psychickým tlakem, nesmíte je přetížit informacemi. Když začaly simulované boje, byli modří velitelé naprosto sebejistí, protože jim počítačové modely přesně řekly, kde jsou slabá místa červených a co protivník udělá, až na něj udeří. Jenže Van Riper se podle počítačových předpovědí nechoval. Když mu modří vyřadili mikrovlnné vysílače a optické kabely a čekali, že jej budou moci odposlouchávat přes satelit a mobily, začal místo toho posílat zprávy po motocyklových kurýrech. Jeho letadla nemohla komunikovat s letištními věžemi, a tak se dorozumívala světly jako za druhé světové války. Druhý den manévrů poslal Van Riper flotilu malých lodí, která vystopovala bitevní a letadlové lodě modrých. Následně je zasypal krupobitím střel. Potopil šestnáct amerických lodí. Kdyby to nebylo cvičení, přišlo by o život dvacet tisíc Američanů. Modří prohráli na celé čáře.
Poučení z toho plynoucí? Méně je někdy více. K tomu, abychom se správně rozhodli, nepotřebujeme znát všechny dostupné informace. Určitá míra chaosu a nejistoty je přirozená. Přijměme ji. V krizové situaci může být lepší spontánní rozhodnutí (přirozeně podepřené zkušenostmi) než deset porad. Pro vás všechny působící v korporacích ale důležité varování. Můžete skončit jako Paul Van Riper. Den poté, co potopil americkou flotilu, byl nahrazen jiným velitelem, který postupoval přesně tak, jak modří předvídali. V druhém kole bojů pak Američané slavně zvítězili…
Když modří vyřadili Van Riperovi mikrovlnné vysílače a optické kabely a čekali, že jej budou moci odposlouchávat přes satelit a mobily, začal místo toho posílat zprávy po motocyklových kurýrech