PohledemTrenéra.cz

o všem možném okolo cyklistiky a sportu obecně

Právo a sport

Nedávné události mě přiměly uvažovat nad obrovským tématem, kterému jsem se zde ještě nevěnoval. A nakousnu to jablíčko jen trochu, protože jinak je to na celou knihu.

Právní stránka péče o nezletilé sportovce.

V jistém věku tráví sportovec značnou část času v kolektivu sportovního oddílu. Ve většině případů je to naprostá většina volného času a hodinový poměr je velmi vyrovnaný mezi školou a tréninkem. Nejde jen o tréninky, ale soustředění, cesty na závody v autě, příprava materiálu a množství dalších činností. V konečném součtu tak rodiče delegují velkou část výchovy na trenéry.

Toto nelze uskutečnit bez základní důvěry na poli rodič-trenér a toto považuji za naprosto klíčový okamžik sportovního vývoje mladého člověka. Je třeba vyvážit potřeby rodiny, školy, sportu, a to vše s ohledem na dospívající stvoření, jemuž je často nuceno něco vysvětlit. Ať už je to matematika či principy čistého kola.

S mnoha rodiči se radím „jak na něj“, plánujeme dovolenou, školu a sportovní oddíl poměrně zásadně vstupuje do života celé rodiny. I vztah sportovec-trenér se přesouvá velmi do osobní roviny, kdy se svěřenci naopak stávají součástí trenérova života. Jedny z prvních slov mé Anežky byla jména sportovců 😀

Materiálů popisující tento vztah, je mnoho a jde i o učebnice psychologie. Nebudu opakovat známá fakta, omezím se dnes jen na jeden parametr. Důvěru.

Jako trenér mám jistou linii, za kterou nemohu jít (neměl bych) – postavit se na stranu sportovce proti vlastním rodičům. A naopak, rodič by se neměl postavit na stranu svého dítěte proti trenérovi. Oba situace nemají dobré řešení, je třeba jim předcházet. Včasný dialog by měl předejít těmto problémů a nasměřovat se buď zlepšením nebo ukončením spolupráce. Konflikt ale vždy odnese nejhůře sportovec, o kterého tak nějak šlo.

Trochu odbočím. Jedním ze základních pravidel psychologie je myšlenka, že trestat, kritizovat atp. se má interně a chválit, povyšovat atp. se má veřejně. Samozřejmě jsou vyjímky, možnosti a úpravy. Například pokud daná kritika může pomoci všem ostatním, takže pokud si někdo zapomene doma třeba tretry a dostane „nátep“ před oddílem, nepovažuji to za zásadní problém (kultivovaně 😊 )

Naopak „promluva do duše“ by měla přicházet mezi čtyřma očima. Nejen protože „shození“ před kolektivem v případě nějaká vážné věci, prohřešku či čehokoliv je příliš velké, ale i protože jen tak je možné vést s dialog, kde je možnost se i bránit, vysvětlovat.

Mimo jiné, jeden z mých největších letošních úspěchů není na poli sportovním, ale na poli osobnostního růstu sportovce – jeden ze svěřenců se naučil (bez drzosti) komunikovat s dospělým člověkem, slušně a v rámci všech pravidel. Na druhou stranu ale bez strachu a ostychu, zeptat se na nepříjemné téma dospělého člověka. Asertivita u dětí bývá zaměňována za drzost, a naopak jeden z mých cílů je vychovat asertivní sportovce. Nedávno se ozvalo ze skupinky sportovců „to je ale blbec“, když jsem zavelel ještě jedno kolo navíc. Hrozně mě zklamalo, když jsem se zeptal, kdo to byl a nikdo se neozval – nikdy bych za něco takového nikoho netrestal a doufal jsem, že to vědí, a naopak se hrdě k názoru přihlásí. Nakonec se ukázalo že to byl nováček, který byl podruhé na tréninku 😊

 

Nicméně, zpět k tématu. Napsal jsem, že se o sportovce starám, jak nejlépe dovedu, hodně je vychovávám a potřebuji k tomu souhru s rodiči. Pro trenéra, učitele, kohokoliv, kdo nějak pedagogicky působí je jednou z relevantních metod komunikace mezi čtyřma očima. A platí zákon omerty, kdy nepustím dál nic, co by křehkou důvěru rušilo. Pokud si bude například sportovec stěžovat na rodiče, nějakým způsobem musím vyhodnotit, jestli a hlavně jak, upozornit rodiče na potenciální problém. A stejně to platí i u rodičů, kteří přijdou mimo trénink, mimo kontrolu dětí s nějakým tématem na zvážení – ať už je to třeba výsledek vysvědčení či právě plánovaná dovolená.

Jenže, a teď se k tomu dostáváme, často komunikuji s nezletilým dítětem. Jenže právě protože nechci mít ze sportovců „tupé ovce“ ale lidi s názorem a osobností je třeba často nároky trochu zvýšit. Reálně to je tak že u kategorií žáků probíhá komunikace minimálně paralelně s rodiči, většinou zejména s rodiči, tak u kategorií kadet a výše už komunikuji zejména se sportovci. Vyžaduji po nich názor.

Nic si samozřejmě nemohu (a rozhodně nechci) nahrávat, takže v případě konfliktu se jaksi trenér, učitel či kdokoliv dostane do důkazní nouze. Bohužel např. nemohu dokázat, že své sportovce nepřivazuji lanem k topení.

Samozřejmě je zde i druhý pohled, pokud budu postupně všechny přivazovat k onomu topení, sportovcům to přijde normální a stěžovat si nebudou – právě protože u toho topení tráví veškerý svůj volný čas a ta sociální bublina jim nedovolí prohlédnout, že to normální není. Článek na téma gymnastika a hlad (zde: https://www.bezfrazi.cz/tag/moderni-gymnastika/). Tj.  i jisté oprávněné obavy o vývoj vlastních dětí jsou zde na místě.

Na konci jsou na tom všichni stejně – velkou část něčeho, co by rádi kontrolovali, nemají pod kontrolou. Sportovec se ocitá ve víru tréninků, školy a domácnosti a jediné co je schopen kontrolovat, jsou počítačové hry – což je mimo jiné důvod, proč je děti hrají. Trenér není schopen kontrolovat velkou část stravy a činnosti provozované doma a rodič se v jistém věku svého dítěte může tak možná jen modlit, aby to to všechno dobře dopadlo.

Myšlenkou článku je, že vše bohužel nelze pojmout „právní“ formou. Např. myšlenka „fair-play“ je zákonem neuchopitelná ale ve sportovním prostředí jde o základní kámen veškerého fungování. Ať už je čtenář ve kterékoliv pozici – sportovec, rodič či trenér – je důležité uvědomit si, že jde jednak jen o sport, ale hlavně že řešením konfliktů není jejich vyhrocení. Byť rázné „právní“ řešení problémů patří do běžného života zcela standardně a nezpochybnitelně, ve sportovním prostředí ponese vždy největší následky sportovec.

A jak říká náš Jára Cimrmann, o mládež by nám mělo jít především.

Takže – své potomky dávejte trenérům ke kterým máte důvěru, ke kterým  chováte i jistou úctu protože jde o učitele vašich dětí. Pokud to tak není, doporučil bych rodičům změnit oddíl, trenéra, vedoucího či dokonce celý sport. Přechozí věta má však jeden háček či vyjímku – automaticky počítá s tím, že pravdu má rodič. Pokud je čtenářem tohoto článku rodič, ptám se Vás: „Jste ochotni připustit, že v nějaký hypotetický sporný moment, má pravdu trenér a Vy ne?„. Totiž cestou změny atd. jdete komfortní cestou, vždy bude na místě ale otázka, na čí straně byla pravda. Jako rodič máte totiž výsadní právo rozhodovat prakticky o všem, otázkou je pak do jaké míry má rodič schopnost rozhodovat o odborných věcech. Zde se vracím zpět k důvěře – je na Vašem rodičovském zvážení, jestli opozice v odborných otázkách je důvodem ke ztrátě důvěry.

Rozhodně nenabádám ke slepému následování kohokoliv, cílem celého textu bylo jen nasměrovat přemýšlení směrem ke komunikaci. Tím se dá vyřešit naprostá většina problémů 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

« »

© 2018 PohledemTrenéra.cz. Design Anders Norén.

Pár slov autora webu...