Dnes taková kratičká poznámka k taktice bodovacích závodů.

Bodování v závodech je specifikum dráhy a silničních kriterií, vzdáleně pak nějaké soutěže při etapácích – zde je ale málo prostoru pro taktiku, etap je obecně málo.

Je třeba si uvědomit, že nejde jen o zisk maximálního počtu bodů, ale v zásadě a hlavně o to, mít těch bodů více jak soupeři. Ono to totiž není to stejné.

Pokud si uvědomíme relativní způsob bodování,dojdeme k několika závěrům.

1/ je výrazně jednodušší počítat si body v závodě rozdílovým způsobem – ne tedy že  já mám bodů 35 a soupeř 32, ale že vedu o tři body. Je to menší číslo a člověk je schopen dojet tak závod a znát poměrně přesně výsledky.

2/ nejde jen o to vyhrát spurt, ale zajistit, aby nejbližší soupeř neskončil hned druhý, ale třeba až čtvrtý.

Více k tématu pak samozřejmě vždy osobně. Pocit vyhrát závod je bezvadný. Pocit, kdy vyhrajete závod, a ještě jste u toho soupeře dostali na lopatky i hlavou – to je už absolutně nepřekonatelné!

Nicméně!

Temná strana síly se nachází i zde, přidám jednu osobní historku, ze které je patrné, že přemýšlením se dá hodně získat (o tom ta historka není, o tom jsou jiné) ale i hodně ztratit.

Světový pohár na dráze, autor článku jede kvalifikační bodovačku. Pár kol do posledního bodování, jsem na první pozici. Vedu o čtyři body před závodníkem z Dánska. V tom nastupuje závodník z Polska. Ha! vyžere hezky pět bodů a já jsem v pohodě. Lehce zrychlit, tak aby se nikomu moc nechtělo nastupovat po Polákovi, najet si lehce výš aby případné předjetí bylo ještě složitější a dopřát tak Polákovi pět bodíků. Závod je plně pod kontrolou.

Pointa? Víte, že Polsko a Dánsko mají velmi, ale skutečně velmi, podobné dresy?

 

Takže přemýšlet, ANO! Ale také ŠLAPAT 🙂

A kombinace obojího, to je to, co učím své závodníky.