Tento článek jsem sepsal jako reakci na článek na Roadcycling.

Málokdo si vůbec uvědomuje, jak to má jistý druh cyklistů těžké. A jsem velmi rád, že se o tom také něco napsalo.

Být vrchařem je fajn. Dostat se na kopec rychle je v zásadě jedním ze základních kamenů cyklistiky. Jenže hodně lidí trénuje, dává tomu všechno a na ten kopec vyjede třeba i dobře. Ale co tam? Vyhrává zpravidla jen jeden.

V novinách je jen vítěz, možná pak ještě ti dva za ním.

A v tom je ten problém vrchařů. Jen málokdy něco vyhrají. Těžžkých závodů se dá absolvovat jen omezené množství. Ani nejde o to, že ty závody nejsou, ale obecně prostě nelze fyzicky zvládnout každý týden jeden těžký etapák v kopcích.

Jako sprinter, nebo rychlý člověk, to mám však jednodušší. Jednak se mohu přiživit na nějaké té rychlostní prémii, případně vyhrát nějaké to kriterium a v cíli rovinatých závodů se také nějak ukážu.

Bylo už hodně cyklistů, kteří měly obtovské kvality. Závodili na tak vysoké úrovni, že se o tom mnoha lidem ani nezdálo. Jenže na ten kopec vyjeli třeba pátí. Hm…

Ještě by se dalo pokračovat dál ale proč, když zakončení je jasné.

Závěr?

Rychlostní schopnosti je třeba hýčkat – i na ten kopec mohou přijet dva lidé, ale bude fajn toho druhého umět nechat za sebou. Nejen fyzicky, ale vůbec technicky umět spurtovat. Od malička se učit spurtovat na cedule, znát své tělo a vědět že třeba nástup na sto metrů zvládnu ale na kilometr už ne. Nebo obráceně.