Na závodech mládežnických kategorií jezdí v mechanických vozech často rodiče. V zásadě to je důsledek financí v celé cyklistice, kdy je velmi málo kvalifikovaných a placených trenérů – profesionálů. S tím se hned příští týden nic udělat asi nedá, ale s pořádkem v koloně, chováním řidičů a základy fungování uvnitř vozu určitě ano.

Mě osobně se relativně nedávno stalo, že jsem se nechal přesvědčit vzít si do auta víc rezervních kol a jinak uložených, než je standardní. Výsledkem bylo mimo jiné odbrždění auta v kopci a obecně docela „zaštěkání“ z mé strany. 🙂 Mě naštěstí zachránil kamarád v jiném mechaničku, nicméně, poučil jsem se a příště už to bude skutečně jen správně.

V autě vozím totiž nejen svoje rezervy, ale každý závodník si přinese (většinou tedy spíše rodič) ještě svoje spešl a nejlepší rezervy. Představa, že bude mít Karel defekt a budu hledat konkrétně jeho rezervu, je hlavně z pohledu závodníka úděsná. V situaci, kdy peloton mizí padesátkou v dáli bude každý závodník rád za každou vteřinu, o kterou bude v koloně méně. Samozřejmě, když se moc nejede, prostoru k nalezení vlastních kole je dost. Takže – výměna probíhá za první dostupná kola a hlavním měřítkem úspěchu je čas.

Nejlepším způsobem, jak zkrátit čas, je mít v autě mechanika. Pokud je řidič v autě sám, nejrychleji vezme kola, která bude mít na sedadle spolujezdce. Pokud je v autě i mechanik, sedí vpravo vzadu. Opakuji – vpravo a vzadu. Když opomenu pravidla, tak otevírat dveře řidiče, když auto stojí vpravo a relativně dost nebezpečná situace. Takže vpravo. A pokud by seděl vpředu, je to divák. Stejně musí vyskočit a až v situaci kdy auto stojí, vyndat kola ze zadních sedadel. Když sedí naopak vpravo vzadu, v klidu se může připravit na výměnu, připravit si kola pro konkrétního závodníka. Až zde lze skutečně využít vlastních rezervních kol. Protože když se ve vysílačce ozve „defekt“ a řidič vyrazí, je ještě několik vteřin na zjištění kdo defekt má (když se nehlásí ve vysílačce) a přípravě na řešení problému.

Takže mechanik sedí vpravo vzadu, rezervní kola má vedle sebe a další v kufru, kam naprosto v klidu dosáhne. Basu s nářadím lze dát k sobě, víc místa bude ale určitě v kufru. Takže pod nohy mechanika základní imbusové klíče, šroubovák a kleště. Tím je pořešená situace, kdy upadne tachometr, oprava čísla, povolené hlavové složení atd.

Aby mechanik něco viděl, je dobré vyndat si opěrku od sedadla spolujezdce. Dobře pak také dosáhne dopředu, kde jsou zásoby jídla a vody. Zatímco mechanik mechanikuje, tak řidič nejen komunikuje se závodníky, ale také vydává oblečení, vodu a jídlo. Mechanik pak případně doplňuje bidony rezervní vodou. Tj. závodníci jezdí k levé straně vozidla. Obecně by se cyklista napravo od vozidla moc pohybovat neměl, protože si ho řidiči také nemusí všimnout a sám by velmi nerad skončil ve škarpě. Přinejlepším.

Takže už k defektu přijíždí správně vybavený mechanický vůz, teď přichází okamžik pravdy. Závodník (pokud závodí o výsledek a je ochoten k obětem) jede na prázdném kole až do té doby, než přijede mechaničák. V mládežnických kategoriích je jasné, že zničit si svoje kola někdy nemá smysl, takže lze i zastavit. Každopádně stojící člověk se dá přehlédnout! Když už je vůz na dohled od sportovce, je důležité první sdělení – signalizaci defektu provádíme zvednutím ruky. A závodník ve vlastním zájmu sdělí, na jakém kole má defekt. Levá ruka přední kolo, pravá ruka zadní kolo.

Nedávno jsem po závodě slyšel větu: „Mě už bolela ruka, tak jsem si je vyměnil…“ . Mechanik tak sice v rekordním čase doběhl k závodníkovi, nicméně s předním kolem. To také hezky y rychle vyměnil, jenže pak se ozvalo „Ale já píchnul zadní…“.

Následuje pak roztlačení závodníka mechanikem, sesbírání materiálu (píchlé kolo! – v tom se často chybuje) a odjezd. Relativně tolerované je pak dotažení závodníka za autem na poslední místo v koloně. V případě defektu se pak vozidlo vrací na své místo za svým závodníkem. V ostatních případech, kdy závodník odpadl, je pomoc auta i morálně nepřípustná. Solidní tým pomůže lehce i konkurenčním jezdcům po defektu. Naopak odpojování kolony, jak ze strany rozhodčích, tak soupeřů, je hodnoceno jako ne zcela fair jednání.

Řidiči v koloně by se neměli bát použít klakson. Pokaždé když jede okolo auta závodník dopředu, měl by řidič lehce zatroubit. Řidič vepředu tak ví, že za ním jede sportovec. A o bezpečnost v tomto případě je nejvíc! Když kolona zastaví, je třeba troubit co to jde – protože není lepší situace, když se zazadu přiřítí další auto. A že se to stane… Zde také je vidět výhoda ruční brzdy, protože ve stojící koloně na sebe dokáže doslova naskákat klidně pět šest aut J Také je potřeba jezdit korektně v zatáčkách, cyklisté se vrací po defektu s adrenalinem vyplaveným na sto procent, po pádu možná ještě více. Takže v zatáčkách se nebudou bát podjíždět auta a obecně bojovat o každý metr. V levotočivé ostré zatáčce tak v koloně odstavíme vozidla před zatáčkou, případně najíždíme vnějším obloukem. V pravotočivé zatáčce si vozidlo najede do protisměru a uvolní tak vnitřní stopu pro cyklisty – pokud není možné zastavit před zatáčkou. Mechanický vůz si nikdy nesmí střihnout zatáčku! Hlavně v situaci, kdy se hlavní pole dělí, je v koloně vždy větší množství závodníků a je potřeba je respektovat. Kdo by pak totiž měl od té krve omývat kapotu, že?

Vlastní kapitolou je pak pohyb cyklistů v koloně, kteří se snaží dostat zpět do pelotonu. Lehkou formou sebevraždy je například předjíždět auta z pravé strany, stejně jako pouštění řidítek a podobně. Pozvolný postup je zpravidla nejefektivnějším stylem jízdy. Razantně předjed vozidlo a chvilku odpočinout za dalším je obecně lepší jak míjet jedno za druhým v maximálním nasazení. Sledovat terén a využívat zatáček, stoupání a obecně prvky auta zpomalující. Na dlouhých rovinkách si lehce podržet auta za sebou jízdou po prostředku silnice. Naopak přílišné zpomalení aut za skupinou způsobí jedině to, že předjížděcí manévr bude trvat velmi krátce a následné zrychlení nebude pro dojíždějící k ničemu. O tom ale zase někdy příště v článku na téma „v jednotě je síla“, kdy rozebereme chování a styl nejen odpadlé skupiny, ale hlavně odjeté v tzv. „kolotoči“.