Bouře ve sklenici vody v nákupním vozíku. A roušky k tomu.

Tento článek je jen jednou částí z celku. Proč? Úplně upřímně, do článků je třeba dávat pouze to, za čím si člověk stojí. Takže volným pokračováním tohoto článku je podcastový díl, který se jmenuje 187 týdnů z Jirkou. Je o tom, jak jsem poznal Jirku Dostala.

Dnešní článek se jmenuje, tak jak se jmenuje. Strhla se totiž neuvěřitelná bouře ve sklenici vody, když Jirka zveřejnil svůj vlastní podcast. V něm se paradoxně dostal k tomu, že když to přeženu, je třeba zahodit měřáky a trénovat podle pocitu.

Teď se hodí poslechnout si ten podcast, mimochodem.

Sklenicí vody je myšlen takový náš malý vesmír trenérů, kteří diskutujeme online. Následovala diskuze, jestli se vracet o desetiletí zpět a zahazovat přesně řízený trénink.

Tenhle svůj postoj, který k této problematice mám, popisuji ve zmíněném dílu podcastu Pohledem trenéra. Ono to totiž lze jen špatně formulovat bez intonace hlasu.

Celý problém vidím jako analogii velko-fenomenální akce naší vlády, kdy jsme se ocitli v prostředí, kdy jsou očíslované vozíky v nákupáku. Řešíme, jestli smíme nakoupit s šestiletým dítětem a proč už ne když prckovi je sedm (musí mít vlastní vozík). Řešíme roušky v lese. Pivo uvnitř a venku.
Všichni víme, jakých absurdit se naše vláda dopustila. Co vše se nařídilo, aby se to hned druhý den měnilo. A třetí den to bylo ještě jinak.

Je to totiž tak, že nějaký jednoduchý problém -> omezte sociální kontakty a kde potkáváte lidi, mějte roušku, potřebujeme jako národ PŘESNĚ vysvětlit.
Takže naše vláda to nějak zpřesní. Na to my jako národ kverulatnů reagujeme tím, že najdeme skulinky. Tak nám to ta parta fenoménů ještě zpřesní.
Jenže, pokud víte něco dost přesně, ztrácíte kontext. Přestane to dávat smysl.

Takže máme otevřené psí salóny, nakoupit můžete do devíti ale pak už vlastně nesmíte domů. Všichni víme, co za absurdity je aktuálně nařízeno.

Přitom původní zadání bylo tak jednoduché. Nepotkávejte moc lidí.

Návrat k Borgově škále proto naprosto podporuji.
Protože já totiž neumím moc napsat plán s použitím těch pokročilých metod.
Jeď na 250W.
To by byl krásný tréninkový rozpis. Jenže co když je zima? Co když jel sportovec včera těžký trénink, co když je po nemoci, co když… tak to začneme zpřesňovat. Vezmeme na pomoc modelování výkonu, zahrneme tam variabilitu srdeční frekvence, saturaci všude možně.

A pořád to bude málo.

Přidáme k tomu, kolik snědl sacharidů ten den a kolik včera.
Dnes máme možnosti zpřesňovat to skutečně až do absurdních hodnot. Trénink by se dal řídit totiž také live monitoringem hladiny cukru v krvi. Stejně jako mozkovou aktivitou.

Jenže ztrácíme kontext

A jestli něco nechci, tak stát se Andrejem a mektat něco podobného 😀

Já osobně to vidím tak, že ve finální přípravě na časovku si skutečně vezmu wattmetr a přesně si zkusím závodní tempo. A udělám to klidně i v tréninku.
Také ale v listopadu napíšu do tréninkového plánu: „objem“. Byla zima? 2h a běž se projít. Jo, že bylo teplo? No tak 4h.
Když totiž udělám hypervědecky test limitací, tak mi v praxi stejně vyjde že mám trénovat třeba srdce. Takže v tréninkovém rozpisu bude slovní popis – protože přesně specifikovat, na jakých wattech či čemkoliv jiném, se má interval ( který pojedeme za týden), odjet? To prostě nejde.

V reálu to vidím spíš tak, že pro cestu dat od sportovce by se měl použít maximálně možný dostupný (vědecký) aparát. Změřit vše co jde. Ale cesta informací ke sportovcům, tedy zejména plán, by měla být naprosto jasně srozumitelná a uchopitelná. A omezit tak možnost výskytu deziterpretací.

Tréninkový plán, rozpis, je totiž jen komunikačním nástrojem. Je to jazyk, jakým se domlouvají zainteresovaní jedinci. A když tomu jazyku rozumí sportovec, bude pak bezchybně plnit to co dělat má.
Proto je tak populární přesně specifikovat tréninkový proces nějakým číslem. Ne že by to bylo lepší, ale pochopí to každý.

Slovní popis tréninku je naopak naprosto efektivnější. Nejen že vím, co mám dělat, ale vím i proč to mám dělat a pokud rozumím myšlence tréninku, budu mít i lepší výsledky.
Na to jsou mimochodem tvrdá data. Sportovec, který rozumí svému tréninku, trénuje efektivněji jak ten, kdo „jen“ plní absolutně stejný plán.

Za mě je tedy jednou z nejefektivnějších tréninkových metod vzdělávání sportovců.

Je pak už jedno, jestli budeme mluvit tím či oním jazykem, budeme si totiž rozumnět a sportovec nebude dělat chyby.

Ale o konceptu vzdělávání u nás, o tom pak snad někdy jindy.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*