Jak bych si představoval cyklistiku – díl I.

130419_bigJako trenér se potýkám nejen s problémy týkající se zásadního tématu, zvyšování výkonnosti sportovců, ale také s problémy organizačními. Osobně si myslím že naprostá většina lidí, kteří se v cyklistice pohybují mají dobrou vůli, skutečně věřím že se všichni snaží, aby to celé někam vedlo. Začnu sérií poznámek, z nichž na závěru článku bude takové menší resumé – jako taková abstraktní příprava pro druhý díl.

Prvním problémem je určitě shoda na tom, co je to „někam vedlo“. Pro některé to je úspěch na OH či MS několika sportovců dospělých kategorií, pro někoho to je počet dětí kteří se prohánějí na MTB tréninku a pro někoho rychlostní průměr v silničním závodě kadetů.

Můj názor je ten, že jeden bez druhého nelze existovat. Každé posílení jednoho názorového proudu oslabí jiné, a protože je na sebe vše navázané, tak se stane nevyhnutelné. V krátkém horizontu to odnese sám posílený proud, protože nemá okolo sebe již nic. Ať už jsou to disciplíny či jakkákoliv jiná skupina, ať už členená dle výkonnosti (špatní/dobří) nebo dle věku (žáci/senioři) nebo dle čehokoliv jinného.

Každý stavební kámen pyramidy je důležitý. Myslím že mnoho problémů pramení buď vůbec z nepochopení principu pyramidy a také, a možná zejména, že si některé kvádry myslí, že patří jinam. I pro ten nejvyšší blok je třeba základního stavebního kamene. Stejně tak těch uprostřed či těch krajních.

Čistě matematicky a ekonomicky do toho vstupuje samozřejmě financování celého systému. U mládeže pak ještě nákladové rozdělení – myslím že konkrétní příprava jednoho juniora bude na podobné časové a finannční náročnosti jako pěti kadetů či deseti žáků. Pro ilustraci, nepočítal jsem to, ale rámcově odhadl. Finanční pyramida je pak tedy obrácená k věkové pyramidě.

Když jsem analyzoval číselně strukturu soutěží, jedním z problémů se ukázala kapacita oddílů. Když porovnávám co se dělalo dříve a jak vše vypadalo s dnešní situací, často slýchám že je méně sportovců a v zásadě že ani ty kopce nejsou co to bývalo…  Pak jdu ale domů z dráhových závodů a je osm večer a říkám si „sakra jak mohlo před pár lety závodit tolik lidí?“ Počet sportujících mládežníků se nijak zásadně nezměnil, jen se nám to jednak více specializovalo – zatímco dříve všchni jezdili v kadetech vše, dnes jsou již v žákovských kategoriích specialisté na cyklokros, silnici, sprint… je toho hodně. Ale hlavně závodí dívky! Menší oddíl disponuje nějakým tím osobním autem, možná dodávkou. Teoreticky je tedy schopen ten jeden trenér, na té nejnižší úrovni cyklistiky zabezpečit odvozem na závody cca osm závodníků. Věkově to rozložme na tři žáky, tři kadety a dva juniory. Relativně solidní tréninková skupina. Jenže dnes bude tento trenér mít v této skupině dva bajkery, dva dráhaře a šest silničářů. Třetina z toho jsou holky. V zásadě je tedy nereálné vytvořit fungující malý oddíl, protože ten jeden člověk se rozkrájet nemůže.

Na předchozí navazuje princip sněhové koule – představte si prosím ten sníh a jak válíte a válíte a snažíte se uplácat toho sněhuláka. Ono se to začne nabalovat až od určitě velikosti. A myslím že ač závodí už skutečně hodně dívek, ještě jsme  nedosáhli stavu, kdy se to na sebe nabaluje. Vidím to u sebe, když jsem měl loni téměř deset kadetek a juniorek, nechal jsem jim udělat růžové dresy. V ročnících pod nimi ale už moc růžových dresů není. A naopak, velikost startovního pole chlapců se musela úměrně změnšit, jak jsem zmínil nahoře – oddílů více není a trenér má kapacitu stále stejnou. A tím že se snížil počet chlapců, snížil se i počet jejich kamarádů, kteří by mohli s cyklistikou začít a snížil se i počet potenciálních sponzorů, navázaných na konkrétní lidi…  začarovaná spirála, že?

 

Jedním z největších problémů, který je nutné řešit, je předávání know-how. Naše cyklistické prostředí je neuvěřitelně strnulé! Nedávno jsem viděl na RC videoblog kde Ondra doporučoval jezdit pomaleji, resp. že šílený amatér jezdící stále na max si může své schopnosti zlepšit pomalejší jízdou. OK, ale proboha, to už čtu deset let! To se nenašel nikdo, kdo by tu myšlenku formuloval jinak, znovu, třeba i lépe? Nebo dokonce oponoval? Kdo z trenérů absolvoval nějaké školení? A nemyslím z cyklistiky, ale třeba z výživy, posilování, biochemie. Jak se můžeme zlepšovat, když svět jde dál a my nejen že nevymyslíme nic nového, dokonce ale zahodíme to staré a funkční! Už jsem psal, ale sebrané časopisy „Cyklistika“ z šedesátých let mají bohužel (!) stále co říci. Velmi rád bych se po OH v Riu dozvěděl jak to dělají jinde v dnešní době.

Sám jsem se vrcholných soutěží v cyklistice účastnil dlouho jako závodník, ale jako trenér jsem si po MS a ME na dráze sepsal více jak dvacet stran načmáraného textu. Stále luštím co jsem něčím chtěl říci, ale pokusím se to sem postupně sepisovat. Předat dál své know-how.

ZÁVĚR PRVNÍHO DÍLU:

  • Každý jeden z nás, kteří se v cyklistice pohybujeme, by měl vědět, kde je jeho místo. Jak vypadá ten kvádřík v pyramidě nad námi, a ten o patro výš by si měl hýčkat všechny své kvádříky na kterých stojí.
  • Jakákoliv změna musí být systémová. Nesmíme zapomenout ani na jeden kvádřík, protože se může stát, že nová pyramida bude stát hezky v plánech, ale také se může stát že někde bude nějaká ta cihlička chybět.
  • Každý kvádřík by si měl kvádříky pod sebou hýčkat. Že to tu už je? Je to důležité! Směrem dolů je třeba posílat informace. Svůj spodní kvádřík rozvíjet aby rostl a s ním i celá pyramida. Nehrát si na to že já jsem největší kvádřík v malé pyramidě. Sousední pyramidy jsou totiž o hodně vyšší jak ta naše!
  • Kvádřík dole musí vědět že jeho práce má smysl.

 

Nakonec bych doporučil knihu Bod zlomu, kde je velmi dobře zpracován princip šíření informací a obecně je hodně rozvinutý výše uvedený příklad sněhové koule.

Druhý díl článku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

You may also like...

Napsat komentář