Jak bych si představoval cyklistiku – díl II.
Druhým dílem bych se zakousl do mozaiky problematiky cyklistiky poměrně daleko od prvního dílu. Na závěr to ale skutečně mám v plánu sepsat a podat zkráceně.
Dnes o motivaci.
Když jsem jako závodník absolvoval vrcholnou akci, jako je MS či ME, vždy jsem měl takový zvláštní pocit. Když jsem se účastnil Univerziády, bylo to ještě silnější. Jde souhrn všech možných pocitů, každopádně je to naprosto bezvadné. Člověk se potkává denně s těmi nejlepšími a sám je toho součástí. Něco dokázal už jen tím, že tam je. Na krku akreditace, plánování co a jak, každá minuta má svůj rozvrh a vše směřuje k vrcholu. Když taková akce končí, člověk je pak takový smutný. Vrchol je za námi – sportovec i okolní zázemí jako trenéři, mechanici a maséři atd. dostávají volno a nabírají síly do dalších částí sezony.
U nás se toto poštěstí zažít skutečně pouze reprezentantům, kteří vyjedou na nějakou větší akci. Proč ale podobnou aureolu nemá třeba domácí mistrovství?
Mládežníci mají těch MČR tolik, že jich je už snad více jak ČP. silnice, družstva, dvojice, sprinty, stíhačky… do toho třeba ještě bajky. Všechno v jiném termínu. Na to se psychicky připravit nelze.
Řešením by bylo startovat třeba jen na tom, kde má závodník největší šance. Jenže už v tak dnes velmi malém pelotonu by pak MČR mohlo být jen přehlídkou pár lidí. Bohužel např. ve sprintu mužů startovala letos čtveřice (!) závodníků.
Toto považuji za hlavní důvod, proč je třeba masově podporovat kvantitu. Kvalita musí někde růst a přestože je možná relativně drahé udržovat množství závodníků, bez konkurence nelze udržet motivaci dlouhodobě vysoko.
Problém nastává pak s ekonomikou.
Podporovat množství je dle mého názoru extrémně drahé. Podporovat jednoho nejlepšího vyjde na zlomek. A samozřejmě rozpočet je vždy omezený, už se nepohybujeme v dobách dávno minulých kdy se sportovci asi měli o něco lépe, nicméně jsem neskutečně rád, že jsem se narodil později. Finance nejde nafukovat donekonečna a když někde přidám, někde se musí ubrat. To je třeba si uvědomit při vyslovení věty “mělo by se…” “měli by…” “má přeci nárok… !” atd.
Jak vše vyvážit?
K tomu se dostanu příště 🙂 Ale rámcově půjde opět o matematické řešení, teoreticky to není nic složitého. Bohužel když výsledek napasujeme na to co by to reálně znamenalo, vůbec se to nemusí někomu líbit… v tom je ten problém.