Jak je důležité znát svou laktátovou křivku
Článek na toto téma mám rozepsaný už několik měsíců, ale až poslední diskuse na Facebooku mě donutily článek dokončit. Začneme naprosto od začátku, tím, co nelze obejít při nějaké analýze. Matematikou. Absolutně vynechávám věci, které jsou k debatě – reálně sportovní odbornost. Dnes jen o matematice na pozadí, protože s matematikou se debatovat nedá.
Jestli někdo u laktátových křivek pláče, tak je to statistika. Už jen proložení křivky třeba osmičkou bodů je statisticky dost mazec. Podívejte se třeba na konkrétní příklad.
Máme naměřené hodnoty, teď jde o to, jakým způsobem těmito body proložíme křivku. Máme několik možností – začít můžeme jednoduchým spojením bodů, pokračovat můžeme smysluplněji proložením nějaké křivky. Zde otázka na čtenáře, proložíme křivku radši parabolou nebo nějakou exponenciální funkcí? Protože o tom to totiž je, nejdříve je nutné fundovaně rozhodnout, jakým způsobem budeme křivku prokládat. Na své straně máme matematiku, silnější být už nemůžeme – takže hurá dál.
O správnosti vybrané křivky může rozhodnout např. koeficient determinace, statistický ukazatel, který nám říká, jak velký počet bodů se podařilo danou křivkou „vysvětlit“.
Mnou vypočtená regresní funkce (polynom 2. stupně) má koeficent 98%, druhá varianta exponenciální křivky je na tom hůře, 94%. Statisticky to je ale solidní výsledek.
Teď drobná odbočka, víte že výrobce zařízení na odběr laktátu udává odchylku v měření 3-8 procent? Drobnou manipulací (přiznávám, cílenou) se zdrojovými daty jsem pak koeficient determinace posunul v obou případech na stejnou úroveň.
Takže, před pokračováním si provedeme shrnutí. Proložit křivku je těžké, je několik variant, jak to udělat a reálně nevíme dopředu, která varianta bude správná. Chybovost měření je pak vzhledem k rozsahu vstupních dat dost problém (počet měření je fakt malý).
Ale budiž, máme hotovou funkci, která je schopná odhadnout vývoj (hladiny laktátu) mimo naměřené body. To je ta regrese, potřebujeme totiž skutečně funkci – jen tak zjistíme hodnotu na té křivce po dosazení hodnot, které jsme nezměřili, ale chceme je znát. Řekněme, že tu křivku můžeme i odborně vylepšit, např. vyhladit dle statistických pozorování a začátek proložit spíše lineárně a konec spíše exponenciálně. Berme jako fakt, že jsme se konečně přenesli přes reálnou nemožnost křivku nějak rozumně stanovit.
Další poznámka směřující k zamyšlení. Víte, co se v přírodě vyskytuje? Z hlediska matematiky myslím. Logaritmy či fraktály například. Všimněte si, že pí či e jsou docela dlouhá čísla – pro základy nám stačí 3,14 a 2,71 ale ta čísla jsou dost dlouhá, vážně. Dokonce tak dlouhá, že nemají konec.
No a to je právě vlastnost přírody, už jsem na to upozornil v jednom článku (10). Je skutečně málo věcí, které se tak nějak hezky trefí do celých čísel. Jasně máme dvě nohy, ale tam to asi nepůjde na desetinná místa. Třeba udávaný průměrný tep za minutu 72 není vůbec hezké číslo. Statisticky, pokud vezmete třeba jen jedno desetinné místo v rovnoměrném uspořádání – 2,5 2,6 2,7 …. 3,5. Je to jedna ku deseti, že to bude rovná dvojka. Pokud to zopakujete ještě jednou, 3,5 3,6 3,7 …. 4,5 a řeknete že chcete v prvním případě rovnou dvojku a ve druhém rovnou čtyřku, jsme už na hezké šanci 1 : 100 Pokud to dáme na dvě desetinná místa s drobným zaohrouhlením u těch ceých čísel, jsem na hezké šanci 1 : 8000.
Celé to pokračuje ještě jednotkami, protože mmol je vztažený k počtu molekul v uhlíku, ale lépe představitelný mililitr je vztažen samozřejmě k metru. Metr má už různé určení, ale tenkrát, za francouzské revoluce se řeklo že to bude „asi takhle dlouhé“.
Štěstí stálo ale zrovna při nás, metr není delší ani kratší. Štěstí při nás stálo i při výběru čísel, a tak nám hezky prahy, AP a ANP sedí na krásných přesných číslech 2 a 4.
Že je to úplná blbost? Je, no.
Vrátím se k úvodu článku – ono se k těm číslům 2 a 4 došlo nějakým způsobem, jenže ten způsob právě že je k debatě. Šlo by to nazvat variantou na důkaz sporem, kdy nehledáme pravdu, jen hledáme na daném tvrzení slabiny. Sice nevíme, jak to je správně, ale alespoň víme, jak to správně není.
Teď tedy tu slavnou křivku protneme na hladinách 2 a 4, detailně zjistíme pak pohledem na osu X absolutně exaktní čísla TF, podle kterých budeme teď ovládat svůj další osud. No exaktně, vzpomeňme na ten problém se stanovením té regresní křivky…
Ještě poznámka na okraj, ten laktát, co měříme, tak nějak koluje v celém těle. A je také produkován a distribuován na různých místech a jinam. A jinde se pak zase může spotřebovávat, protože to je palivo. Zkrátka a dobře, je to nějaká metrika, která udává hodnotu za celý organismus.
Teď bych to celé spojit do krásného závěru. Kdyby se náhodou stalo, že budeme mít osm prstů a za francouzské revoluce bude ten metr stanovovat někdo zvláštního vzrůstu, všichni bychom museli jezdit v kopci na prahu třeba o 30W více.
Dávačka co?
Mimochodem, víte, jaký je metabolismus laktátu? Dejte si večer kachnu se zelím a běžte večer na „laktátovou křivku“. Pak to zopakujte jindy, ale místo kachny si dejte buchtičky se šodó, palačinky s marmeládou či jinou populární večeři. To už jsou zase ty věci k debatě, ale garantuji že (nejen) tímhle způsobem jde s křivkou vývoje laktátu v těle manipulovat dost solidně.
Chápu myšlenku měření laktátových křivek – trvá to čtvrt hodinky, spotřebujete pár měřících pásků a hygienických rukavic (když se chováte skutečně hygienicky). Data nasypete klidně jen do excelu a výsledek se dá jednoduše interpretovat – jezděte odsud až sem. Takže přínos to má, jen ho jaksi nevidím úplně detailně na straně plátce.
Nechci říci, že měření laktátu jako takového je nesmysl. Jen interpretace takto naměřených dat sklouzla někam, kde asi nemá co dělat a dle mého je celý obor měření laktátu naprosto zdiskreditovaný. Dovedu si představit pravidelné měření, smysluplné, jenže to by byl člověk dost jako jehelníček. Něco by šlo vysledovat pravidelným měřením, ale tyhle testy jednou za rok?
Úplně vtip je pak v porovnání hodnoty ANP, který umí zjistit hodinky. Jsou to naprosto geniální výrobci hodinek, oni to umí přesně stejně vypočítat jen ze záznamu tepu při tréninku! Eh, ok. Ale mě napadla taková kacířská myšlenka, proč bych do sebe měl nechat bodat, když to umí stejně změřit hodinky. Takže do sebe přestanu bodat, ale v ten okamžik je ten důležitý práh tak nějak dost na vodě. Přeci jsme ho stanovili invazivním, vědeckým a fundovaným měřením laktátu a najedou se obejdeme jen s tepovkou?
Zapomněl jsem málem hned na titulek – Jak je důležité znát svou laktátovou křivku. Úředníci říkají, že když se chcete něčemu vyhnout, dejte to do názvu a pak už se tím nezabývejte. Přijde mi to jako dobré řešení.
Článkem se nechci nikoho dotknout, často v něm věci zjednodušuji či nezmiňuji – cílem je dotlačit čtenáře k zamyšlení. I jen drobné korekce v zaběhlé praxi dokáží celou problematiku totiž vrátit zpět na smysluplné koleje. Protože, dle mého mínění, musí vše nejdříve dávat smysl podle „selského rozumu“, a až následně ve všem můžeme hledat hlubší souvislosti. Ale pokud je nějaká teorie či dokonce praxe „položitelná do kolen“ po třech otázkách, skutečně bych se nad jejím používáním zamyslel.
Tématu jsem se věnoval i v těchto článcích:
5 největších chyb zátěžového testování
Děsně jsem zkrátil tu konstrukci křivky, je to hrozně zajímavé téma. Takže kdo má zájem, šup, šup otevřít základy statistiky. Já bych se totiž docela dobře smířil s výsledek předchozích měření ve stylu: s 90% pravděpodobností se “to” pohybuje v rozsahu 168-172 tepů. Uvozovky, protože když použijeme čísla 2 a 4, je to očividně blbost. Když budeme hledat vlasnosti křivky, třeba nějaký “zlom”, zjistíme, že křivka se lámat nemůže, pořád roste. Inflexní bod nemá. Můžeme hledat nejkratší vzdálenosti od derivací křivky (obrázek), což také nebude ideální. Můžeme hledat intenzitu růstu, porovnávat čtverce hodnot, celé to můžeme logaritmovat…
Matematických variant je přehršel, každá je vlastně správě, přestože vede k různým výsledkům. Je pak čistě na odborníkovi, aby data interpretoval v kontextu sportovce. Proto nemám rád trénování online, proto veškeré zařízení a data musí být pomocníkem a zatím (bohudík, neměl bych práci) to neumíme nahradit strojově. Ani trenéra a už vůbec ne lékaře, terapeuta (ať už fyzio či psycho) či libovolnou jinou odbornost.
