Komentář: Kutná Hora – ČP MTB
Jestli bych něco nechtěl, tak být pořadatelem prvního MTB poháru. V pátek jsem jel s juniory na UCI etapák a s trenéry se vyměnil, abych se mohl otočit právě na prvním poháru. A stálo to za to.
To co se snese počátkem týdne za shitstorm, to bude asi mazec. Před pár dny to bylo obdobné, když se přidal další závod ČP. Vyšlo se sice nejspíše vstříc požadavkům na více závodů, ale s úspěchem se to asi také nepotkalo. Pro dobrotu na žebrotu, tak bych to tak nějak hodnotil.
Nechci rozebírat jestli ta trasa dnes byla sjízdná. Ani to, že výhercem se stali myslím prodejci kol a dílů, protože z toho sajrajtu je většina drahého materiálu na odpis. Co se bude dít v neděli, to netuším. Ani tohle bych rozhodovat nechtěl. Zrušit? Všichni mají ubytování. Pro některé sportovce ale nebude fyzicky možné tu trasu absolvovat ani pěšky.
Chtěl bych ale upozornit na jinou věc. Obecné směřování cyklistiky. Možná máme ještě čas zatáhnout za ruční brzdu a všechno to nasměrovat někam jinam, ale myslím, že nejedeme dobrým směrem.
Výše jsem napsal:
„…pro některé sportovce nebude možné fyzicky…“ – jde o kategorie dětí. Pak také „..drahý materiál na odpis…“ – tady víme všichni, že kola se stávají strašně drahou věcí.
Do popředí se v poslední době dostávají články o přílišné specializaci dětí, o širokém konceptu sportu a vzdělávání. Za příklad jsou dávání sportovci trénující prakticky výhradně v nízké intenzitě, zejména u starších.
Upřímně, ta trať nesjízdná samozřejmě je. Nebo extrémně těžká. Máme pořádat závody nejvyšší úrovně pro někoho, kdo nezvládne objet extrémní trasu? Tady se ptám spíše hypoteticky, protože takováto trasa je skutečně raritou. Možná je pes zakopaný totiž v něčem trošku jiném – jsme tam specializovaní, že zejména děti to objet musí.
Dospělý to klidně zabalí. Nebo nepřijede. Takové to hlasování peněženkou. Jenže mládežníci to mají prakticky povinně – jde jim o pořadí na startu v dalším závodě. Takže chyba možná není v trase ani v úrovni závodu, ale spíše v tom seriálu jako takovém.
Možná je na místě zeptat se, jestli máme pořádat velké závody a velké seriály i pro kategorie malých dětí.
Jenže, zároveň můžeme argumentovat, že trasy dospělých jsou tak obtížné, že je třeba začít brzy.
Jenže, vylučuje se to?
Nemáme mít více regionálních závodů a trávit méně času v autě? A přesto závodit, protože to je koneckonců to, co chtějí ty děti dělat?
Jenže – je málo pořadatelů.
Obecný problém a nejen u nás. Pro juniory jsem letos zajistil velmi dobrý závodní program a je teprve jaro – a jeden závod v Itálii a druhý v Holandsku se nejede, zrušeno minulý týden. V Itálii (obecně) skončila řada pořadatelů a co se týče závodního programu napříč disciplínami, jsme na tom fakt dobře.
I proto si myslím že na místě není lynč pořadatelů, kde se něco nepovede. On to totiž pak nikdo dělat nebude (a ano, i tohle je argument na vodě a na samostatný rozbor). Uspořádat dnes nějakou akci, to je totiž prakticky vždy „průser“.
Zatímco máme totiž neskutečně drahá kola, která představují fakt bariéru, přes kterou se hodně lidí nepřehoupne. Ano z cyklistiky se stává velmi luxusní sport. Na druhé straně ale náklady na uspořádání silničního či MTB závodu řádově převyšují to co se vybere na startovném. Zároveň se pořádají neskutečně drahé a také luxusní akce, které do jisté míry “prazitují na systému”
Ono by se vybralo více, kdyby startovalo více lidí… ale ono tu máme tu bariéru vstupu.
Na kroužcích při Kovo Praha máme okolo čtyřech stovek dětí. Kolik z nich si vyzkouší závodní cyklistiku? Už v kategoriích desetiletých dětí startují totiž někteří na kolech, jejich cenovka je více než si může většina z našich kroužkařů dovolit. A to jsme v Praze.
Rozhodně netuším jakým směrem se vydat. Vidím zde komplexní problém, který obsahuje základní spolupráci se vzděláváním a konceptem státní podpory sportu. Možná i málo empatie, kdy se obtížně vžíváme do role dalších lidí. Možná vliv sociálních sítí. Možná moc soupeření a málo spolupráce. A hromada dalších věcí. Spojit to můžeme i s neochotu se vzdělávat, protože jsme nejchytřejší. Rozhodně absence nějaké jednotné metodiky. Rozhodně jsou všichni strašně nervózní a jakákoliv kritika je není brána jako nekonstruktivní.
Ale nesjízdnou trasu Kutné Hoře vidím nikoliv jako zásadní problém, ale spíše jako nějaký symptom. A v zásadě nemyslím, že to je jen u cyklistiky. Nedávno jsem přenášel pro triatlonové trenéry. Pak pro atlety.
A řeknu vám jednu věc.
Řešíme strašně podobné problémy.
