Komentář: Nedostat se na školu?

20-24 a 15-19 je trošku propad,ale jinak se vracíme na původní úroveň. Obrázku samozřejmě chybí druhý pohled na rozložení škol. Ať už z hlediska geografie, tak z hlediska požadavků na typ škol obecně.

 

Slyšíme to všude kolem. Trable rodičů, jejich potomek se nedostal na požadovanou školu. Na jedné straně argumenty typu, že stát nereagoval na porodnost a měl tak více než deset let připravit se na demografické změny.

Do toho zde máme hromadu dětí z Ukrajiny, která má kompletně jiný vzdělávací systém a naše školy si s tímhle přívalem dětí musely také poradit.

Pak tu máme argumenty, že se lze přeci vyučit či nastoupit na jinou školu a zkusit to další rok.

Také lze říci, že se populačně nijak zásadně nevymykáme. Posledních deset ročníků je sice o něco málo slabších, ale už lidí ve věku 25-29 let je více než dnešních lidí ve věku 10-14 let.

Jsem si vcelku jistý, že debatou nad touto problematikou byl už zasažen snad každý a argumentů je ještě celá řada.

 

Z pohledu trenéra to vidím ale ještě jinak. Jednak ignorujeme princip systému – každého systému. Nadáváme na stát a přitom zřizovatelem jsou povětšinou kraje. Ty kraje, k jejichž volbám prakticky nechodíme. Obdobně to ale děláme i u systémů, které se již týkají tréninku. K tomu se ještě dostanu.

 

Vzdělávání u nás totiž stojí naprosto za prd. Už jen to, že cílíme na jakýsi papírový titul je naprosto mimo mísu. Máme podporovat vzdělání lidí, nikoliv tah na titul co nejdříve a pak….  ?  Pak se vzděláváním končíme!

 

Máme nyní výbornou příležitost přiznat si, že ZŠ slouží (prakticky a bohužel) spíše jako hlídání dětí (protože často narveme do jedné třídy i více než třicet dětí!), nikoliv jako primárně místo pro vzdělávání. Přiznat si, že koncept vzdělávání na gymnáziích a středních školách naprosto nemáme. Vysoké školy pak žijí ve vlastním světě, naprosto odtrženém od reality.

 

Benefit bakalářek a diplomek se projevuje maximálně u tiskáren, protože ty texty si už nikdy nikdo nepřečte – což by ani tak nevadilo. Hlavně ale v daném oboru pokračuje naprosté minimum studentů. Práce se píší s cílem nikoliv smysluplně posouvat znalosti, ale hlavně to s klidem dodělat. Je jasné, že bakalářkou těžko posuneme hranici lidského vědění, ale z principu by to měl být odrazový můstek k našemu dalšímu směřování. Že by se někdo představil a ohromil školou, kterou má? Jako garantem toho, že je to použitelný člověk? Mnohem více se zaměříte na to, kde člověk pracoval. Schopnosti kohokoliv můžeme spíše odhadnout dle toho, co dělal ve svém volném čase, než tím co vystudoval.

 

Příležitost máme teď ale ohromnou. Skutečně si můžeme přiznat, že stávající forma vzdělávání u nás je rigidní, prakticky vede jen k titulům a nikoliv ke vzdělání jako takovému. Zřizovatelé, ředitelé a všichni okolo jsou svázáni takovým množstvým formálních problémů, že jim na řešení vlastního vzdělávání vlastně ani nezbývá čas.

Jako trenér mládeže přicházím do kontaktu s pestrou skupinou dětí. Často se na soustředěních chystáme na přijímačky a věřte mi, je to děs. Často pohoříme na zlomcích či trošku netradičních úlohách, protože vymyslím jiné, než běžné školní zadání.

 

Takže ano, stát potažmo nejvíce kraje, nereaguje. Máme chodit k volbám, máme se starat o okolí. První články o tomto problému s kapacitou škol jsem zaregistrovat několik let zpět. A shodou okolností, před cca deseti lety se řešilo to samé, jen bylo málo základních škol. Životní cyklus politika je výrazně kratší, takže si tím logicky velmi těžko bude  dělat.

Ekonomická stránla věci? Příprava na přijímačky stojí 10-15K v rámci přápravných kurzů. Což je masakr, hlavně z toho systémového důvodu. Máme děti v systéu ZŠ a protože vidíme, že nefunguje, přidáme finanční prostředky. Přidáme je na to, aby se náš potomek dostal na další úroveň  V TOM STEJNÉM SYSTÉMU.

Takže zde máe rodiče, kteří chtějí vzdělané děti. Pevně věřím že máme i učitele, kteří chtějí učit kvalitně a dobře. Věřím dokonce tomu, že jich je většina. Celé jsme si to nastavili ale tak nějak divně, že jediným spokojeným prvkem v systému vzdělávání jsou tiskárny sešitů a firmy na doučování.

Tak.

A teď ke sportu.

 

Stejně jako máme naprosto špatně nastavené cíle u vzdělávání – kdy se táhneme za titulem, máme je nastavené špatně i u sportu. Rozhodně nechci obhajovat minulý režim, ale komunisté velmi přesně věděli, proč podporovat sport. Cílem nebyla zdravá společnost ani sportovní výsledky, cílem byl klid ve společnosti a hlavně ať si ti lidé najdou nějaký ten koníček.

Psal jsem o tom v článku o MTB v Kutné Hoře. Je to totiž stále stejný symptom. Chceme děti na stupních vítězů (to chceme my, rodiče). Proto systém reaguje tak, že nám to splní a uspořádá nám celorepublikovou soutěž pro malé děti. Díky tomu že je to seriál, taháme pak děti od čerta k ďáblu.

 

A prvopočátek?

Nevíme co je cílem procesu.

 

Cílem procesu vzdělávání je člověk, který se vzdělává celý život a s tím jak získává zkušenosti získává i nové teoretické znalosti – v oboru, který ho baví a který dělá. My jsme po škole již „hotoví“ a vzdělávání tím u nás končí.

A to je, vážení, to je zásadní problém.

 

Nevíme co chceme a když už se pro to rozhodneme, chceme to hned. Nejsme schopni změnit směřování, které nám zcela očividně nevyhovuje. A nejsme schopní vstřebávat nové informace.

 

A pokud to neumíme definovat v tam zásadní věci, jako je vzdělávání dětí, jak bychom to mohli zvládnout ve sportu?

Nicméně, máme tu příležitost to konečně uchopit dobře!

 

Konečně se do společnosti dostalo téma vzdělávání, tak kdy jindy, než teď?

 

 

 

 

 

 

 

 

You may also like...

Napsat komentář