Metodika tréniku #1

Často se řeší strava nebo přesná podoba tréninku. Gramy sacharidů, vteřiny či minuty tréninku. Z komplexních pojmů pak často řešíme brzkou specializaci a potenciální špatné vlivy právě brzkého soutěžního sportu. Na každé konferenci trenérů jsou témata podobná, nicméně si tak nějak všichni stěžují na všechno možné.

Existuje ale něco, co všichni kompletně vynecháváme.

Sportovci začínají příliš brzy, mohou za to ale rodiče. Ve škole se neučí tělocvik a děti nám tloustnou. Školní soutěže se nekonají, nábory jsou obtížné. Za to může zase škola.  O rozdělování financí je pak lepší už snad ani nepsat, nicméně v navazujícím článku se k tomu dostanu. Každopádně za to může svaz popřípadě agentura. Někdy i kraj, byť z krajů jde do sportu takové množství peněz, že na ně si snad nikdo nestěžuje. Je toho hodně, ale celé to lze shrnout do jednoho pojmu. PROSTŘEDÍ.

Tento článek je právě o sportovním prostředí. Ale ne o tom vzdáleném (školy, svazy či rodiče), je o tom konkrétním. Není to o náplni tělocviku a že děti mají omluvenky, protože to je na společenskou debatu a skutečně asi práci zejména na MŠMT. Není to o brzké specializaci, protože je to jednak spíše buzz word, ale hlavně – co s tím chcete dělat?

Každodenní metodiku tréninku ale ovlivnit můžeme.

To je taková ta běžná operativa – jestli jet na závody několik hodin, kupovat ubytování ale i třeba kam jet na dovolenou.

Existuje ale pak ještě „první vrstva“ systémové metodiky, kterou neovlivňujeme prakticky vůbec, ale jako trenéři i rodiče na ní vliv máme.

Na „poslední vrstvu“ metodiky – tělocvik ve škole či státní koncepci finanční podpory sportu si můžeme tak možná stěžovat nad pivem v hospodě. O hodně níže existuje ale sport, který děláme my sportovci. Bez ohledu na to co má v plánu a dělá ministerstvo, agentura či svaz.

Na nedávném MČR juniorů na silnici jsme si tradičně povzdechli s trenéry že70 účastníků z ČR je prostě zoufalství. To že máme jednou za čas nějakého ultra talentovaného sportovce jako je nyní Pavel Šumpík je věc jiná.

On je dobrý nikoliv díky systematickému prostředí, ale spíše jemu navzdory. To stejné platí pro Kryštofa Bažanta a v zásadě pro velkou část excelentních juniorských sportovců ve většině sportů.

PROFIL ZÁVODŮ

Stěžujeme si na počty závodníků. Jenže ty se odvíjí od toho, jak je daný sport zábavný a chytlavý v začátcích. Nejdříve se musíme shodnout na ideálním věku, kdy je dobré s cyklistikou začít. Takže nejspíše žákovská kategorie.

Ta musí být zábavná PRO CO NEJVÍCE SPORTOVCŮ. Nikoliv jen pro ty nejlepší, biologicky nejstarší nebo s nejdražším kolem.

Upřímně. Svaz, agentura ani ministerstvo nepořádá závody ani náborové tréninky, děláme to my.

V kategorii žáků, žákyň ale v zásadě i u kadetů a kadetek máme profil závodů takový, že první odpadlík je v koloně po 100 ujetých metrech. Druhý následuje vzápětí. První grupeto je v koloně v zásadě zcela jistě do pátého ujetého kilometru.

Myslíte, že to někoho z nich baví?

Podporujeme tak tedy zcela evidentně a paradoxně právě brzkou specializaci. Protože profil závodů, který v zásadě není ani metr po rovině prostě upřednostňuje „ty lepší“.

MTB závody jsou pak svou obtížností právě u menších kategorií tak brutálně daleko, že do seriálu závodů se již téměř nedá naskočit po dvanáctém roku věku.

Logické procentuální síto pak vede jedině k tomu, že množství sportovců v kategorii juniorů je nízké a zcela neodpovídá vynaloženým financím na přípravu.

Neexistuje ale UCI nařízení o tom, že žáci musí startovat na silnici pod kopcem a děti na horských kolech musí odlétat vrtulníkem, protože elita odlétá často.

Těm nejtalentovanějším nic z výše uvedeného nevadí. Výkonnostně to zvládají a technicky jsou na výši. Nicméně, nemají s kým závodit. Jakub Otruba svého času v juniorské kategorii prakticky nejezdil v pelotonu. Odstartoval a v klidu si odjel. Pavel Šumpík to má dnes podobné, na MČR při časovce „vsadil“ druhému  2 (!) minuty.

Ti lepší, kteří ale nemají tak brutální náskok ve výkonu pak mají problém se vlastně prosadit v domácích závodech, protože jsou prostě „málo“ obtížné.

Je to paradox že? Je to tedy málo nebo příliš obtížné?

Obtížnost závodů u nás totiž udává PROFIL závodu, nikoliv závodní nasazení. Závod děláme těžký tím, že je v kopci, nikoliv inciativou závodníků. Tu iniciativu tím pak vlastně zabíjíme.  Nikdo nepotřebuje jezdit aktivně, když všichni vědí, že se rozhodne v kopci. Druhou věcí pak je, že juniorský závod „snese“ těžší terén, než závod pro žáky.

Dva roky jezdím s juniorským týmem po závodech UCI a mohu vám garantovat, že nejtěžší závody (profilem) jsou u nás. V Itálii, Německu, Holandsku….  tam všude na trase nějaký ten kopec je, ale velká část závodu se jede po rovině. Rychlostní průměr je pak pochopitelně řádově jinde a tepový průměr je klidně o 20 tepů výše.

Loňský profil MČR na silnici žáků a kadetů odpovídal horské etapě na TdF, závodníci v mladších kategoriích měli problém trasu vůbec absolvovat. O nějakém závodění rozhodně nebyla řeč.

Jde totiž o to, že pokud jste jen o trochu lepší, počkáte si na našich závodech na kopec a tam ujedete. Pokud je ale závod po rovině, musíte závodit od startu, protože z háku jen tak někoho neurvete.

Výsledek?

Naši sportovci jezdí závodit ven. Děláme tak kvalitní peloton někde jinde. Naši průměrní sportovci se tak nelepší, protože nemají důvod vlastně závodit. Kam by kdo jezdil a zkoušel ujet, když pravděpodobně bude bojovat o udržení ve skupině v nejbližším kopci?

Co tedy potřebujeme?

Velmi lehké závody pro žáčky – k tomu se hodí dráha i horská kola, silnice pak už méně. Potřebujeme aby to ty děti strašně bavilo a výsledek co nejméně závisel na právě a brzké specializaci. Těžká MTB trasa? Ta vede k nutnosti mít pět tréninků týdně. Kdo bude chodit běhat či plavat, úspěšný nebude.

Dostat do juniorské kategorie obrovské množství nadšených sportovců. Ti všichni dostanou šanci uspět, pokud budou nejen trénovat, ale závodit. Nikoliv se vozit za těmi nejlepšími. Ale závodit proti nim. Sami se tak zlepší a těm nejlepším poskytnou prostředí, ve kterém se budou zlepšovat, nikoliv jen ujíždět sami v kopci.

Co pro to můžeme udělat?

Podpořit pořadatele a netlačit na extrémní obtížnost. Proč má prakticky každý silniční závod dojezd na kopci? A klidně vnímat i to, že pro mladší kategorie chceme prostě trošku něco jiného, než pro dospělé.

 

INFRASTRUKTURA

U předchozího bodu je zcela jasný protiargument. Zejména obtížnost tratí na horských kolech je dnes u kategorie dospělých brutální. Je otázkou, jestli je ale nutné tuto obtížnost nastavovat v závodech velmi brzy. Jestli se trénink obtížných prvků nemá dít na tréninku, ve skupině a pod dohledem trenéra.

Toto platí stejně pro všechny disciplíny cyklistiky, ale klíčová je infrastruktura. Potřebujeme dostatek TRÉNINKOVÝCH areálů, které jsou ale v minimální vzdálenosti od sportovců. Pro jízdu ve skupině jsou to kritéria či dráhová cyklistika obecně. Pro ovladatelnost kole v terénu je to bikrosová dráha či MTB traily a množství technických prvků

Tady lze namítnout samozřejmě to, že právě infrastruktura má být cílem systémovým. Svazovým, agenturním či ministerským. Jde nejen o cyklistickou infrastrukturu, jde i o bazény či libovolný další sportovní areál.

Často se na tom točíme. Mělo by se. Svaz, kraj či stát by měl podpořit to či ono a zdánlivě to dává smysl.

Jenže, jsme občanská společnost a velká část odpovědnosti za infrastrukturu jde za námi.

Pokud se trmácíme přes půl republiky s menšími dětmi na závody, nejen že trávíme zcela zbytečně čas v autě. Ale právě nepomáháme lokální infrastruktuře – protože jí logicky není zapotřebí, sportovce jsme odvezli pryč.

Je to taková nepříjemná smyčka.

Odvezeme děti na závody

=> ty se konají zpravidla v odlehlé lokalitě

=> v místně bydliště pak neprobíhá trénink

=> obtížně se tvoří tréninková skupina

=> nezaplníme stávající traily/bikrosky (infrastrukturu)

=> neuděláme nábor / trénink nováčků je obtížný

=> infrastruktura není zapotřebí

=> => v místě bydliště proto neprobíhá trénink….

 

Celé to je tom, že má existovat nízkoúrovňové „kolečko”, ze kterého vypadává třeba jen 30% sportovců směřujících do každovíkendového procesu závodění. Jakmile odvážíme většinu sportovců pryč, řežeme si pod sebou větev, na které sedíme.

 

Co tedy potřebujeme?

Stačí si jen uvědomit roli občanské společnosti. Malé závody, malé kluby a regionální akce potřebují životaschopně fungovat. Je na nás, trenérech a rodičích uvědomit si, že pořadatelé udělají to, po čem bude poptávka. Jakmile budeme jezdit více po lokálních akcích, stanou se dvě věci.

Podpoříme místní infrastrukturu, na které mohou pak následně vyrůst další sportovci. Naši stávající sportovci pak budou mít proti komu závodit. Win-win situace.

Velké závody se pak stanou více prestižní akcí.

Mládež dnes prakticky nemá soutěže v pyramidě. Prakticky celé prázdniny se koná každý víkend nějaké MČR a po zbytek roku se jezdí každý víkend ČP.

 

Proškrtávání závodů je variantou, která se často používá. Koná se 10 závodů, ale počítá se jen 7. Jinde se volí ještě jiná varianta: pořádá se 10 vrcholných závodů, ale v kategorii žáků se můžeš účastnit 5, v kadetech 7 a v juniorech 10 akcí.

V některých zemích se nepořádá dokonce ani celostátní soutěž pro mladší sportovce, přestože se závodů mohou účastnit. Jen se jim to nesčítá do nějakého žebříčku.

Celé je to totiž strašně jednoduché.

Follow the money.

Rodiče, kluby, kraje, svazy či ministerstva dají dohromady konečnou sumu financí. Všechno to můžeme hodit na hromadu a uvědomíme si, že suma od rodičů je skutečně velmi významná. Může se třeba zdát, že suma od NSA je ohromná, ale jde o stokoruny měsíčně na jednoho sportovce. Sport mládeže u nás financují rodiče, to je třeba si uvědomit.

Můžeme se pak zamyslet, kolik procent z té celkové hromady dáváme do které věkové kategorie.

Velmi rychle nám dojde, že do mladších kategorií dáváme enormní množství prostředků. Ufinancujeme sami sebe, protože jakmile se naši sportovci dostávají ve věkové hierarchii dále, očekáváme zajímavou věc. Navýšení prostředků.

Jenže zatímco finanční náročnost roste, objem prostředků rozdělovaný ze „státního“ je daný do velké míry procentem z investované částky od „soukromého“. Stát (a je jedno která to je složka), se podílí na spolufinancování. Prostě přihodí na hromadu nějaké to procento.

V ten okamžik se dostaneme do schizofrenní role, kdy si stěžujeme „mělo by se“. Okolo 15-16 roku se začne „třídit“ a ti lepší se začnou dožadovat větší podpory.

Té se ale logicky nedostává, protože se velká část prostředků (z té společné hromady) se vyčerpala ve věku okolo 10 let.

V tom je ona role občanské společnosti.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že i z fyziologického hlediska chceme, aby sportovci seděli co nejméně v autě. Potřebujeme se honit po odsportovaných hodinách, nikoliv po výhře v závodě na druhém konci republiky.

Podpořte lokální infrastrukturu, lokální trenéry a takový ten skutečný základ. Neustálým cestováním v mladším věku si dlouhodobě uřezáváme větev. Ať už systémově, tak i fyziologicky pro každého jednoho sportovce.

A protože velkou část financí dodávají rodiče, mají neskutečnou sílu ovlivnit podobu metodiky sportu u nás. Nikoliv tu vrchní systémovou vrstvu. Ale tu nižší. Nikoliv podobu koncepce krajů, svazů či agentury. Ale to co si pořádáme za závody, kdy co pořádáme a jak to na sebe navazuje.

To je vrstva metodiky, kterou ovlivnit můžeme. Většina svazů disponuje nějakým metodickým oddělením se kterým lze komunikovat. Ale je to také čistě o komunikaci s pořadateli či kluby, protože to je úroveň, kde se všichni vlastně známe.