Předávání znalostí
V jednom z článků jsem nakousl myšlenku samořízení kolektivu. Ve zkratce jde o to, že efektivita trenérova sdělení je zásadně menší, než informace předaná „okoukáním“. Je na to vcelku rozpracovaná teorie, má i podklady a tak, berte to jako fakt. Na to jak je to banální, je to ale až žalostně nepochopená technika.
Třeba z cyklistiky. Táta na kole, za ním syn. Táta bez helmy, potomek má zákonnou povinnost na hlavě ten kyblík mít, tak ho tam má. Ale táta to musí pokaždé říct, „vem si helmu“. Pokud by sám jezdil v helmě, nic říkat nemusí.
My trenéři to máme složitější. Před startem závodu se zahřívat moc nemusíme, tak na to kafe si zajdem. Proto je důležité mít v týmu nějaké zkušené borce, od kterých mohou ti mladší kopírovat chování. Opakování chování je totiž jedna z naprosto základních kamenů učení.
Pomalu se dostáváme k myšlence článku.
Cyklistika je neuvěřitelně komplexní sport. Co všechno se musí člověk naučit, aby byl „cyklista“ v porovnání s jinými sporty. Krom vlastního sportu je tu umění číst v mapách, navigace atd. To dnes mírně eliminují chytré telefony, ale reálně mají cyklisté poměrně solidní orientační smysl. Přestane Vás totiž bavit, pořád bloudit – buď se na tu cyklistku vykašlete, nebo se naučíte kudy trefit do cíle. Technika je pak kapitola sama pro sebe. A nemyslím tím průjezd zatáčky, spíše materiál. S dobrým citem pro tělo a rovnováhu se naučíte na kole projíždět zatáčky za odpoledne. Co se nenaučíte je ale jak seřídit přehazovačku, vyměnit duši, nalepit galusku, vycentrovat kolo. Ono stačí i jen jak kolo umýt. Všechno jsou to drobnosti, ale je jich hodně.
Kdy se najíst, jak se najíst a vlastně i nezapomenout si s sebou na trénink jídlo – další drobnosti.
Samozřejmě pak další hromada a hromada drobností, které odliší necyklistu od Cyklisty na první pohled. Tedy první pohled, který vidí ten Cyklista.
Že se kolo nevodí napravo ale nalevo. Že když vyndám zadní kolo, držím to kazetou od sebe. Budete se divit, ale většinová populace neumí používat imbus.
To všechno jsou malé střípky a drobnosti, ale jsou jedním z důvodů, proč máme v cyklistice rodinné klany. Všechny tyhle drobnosti se dají naučit již velmi rychle v dětství a v pozdějším věku je to obrovským benefitem. Když začne potomek závodit na školním závodě a umí řadit, ví že v háku se jede lépe a jede na kole, které není šíleně velké… hned má nakročeno ke kariéře cyklisty. Protože vyhrál, a protože ho to hned baví víc.
Potomek měl ale prostě jen lepší startovní pozici.
To je síla znalostí.
Neexistuje žádný manuál, jak se stát cyklistou. Jak jsem už psal, je to prostě obrovská hromada drobností. A není jen toto, směrem k závodění. Víte kolik věcí dělá cyklistický masér? Kdy a kam má jet při závodech, kde napojí a jak napojí vodu do auta, jak a kolik připravit jídla… Vemte na závody běžného maséra a budete k němu potřebovat ještě člověka navíc, jen aby zvládl svou práci.
A přitom se ty nesmírně cenné znalosti dají jen okoukat.
Co je tedy myšlenkou dne? Předávejme malým dětem ty znalosti, ale zkusme je oddělit od tréninku. Ať si stále hrají, dělají jiné sporty a učí se všechny možné dovednosti. Protože upřímně, cyklistika není ideální sport pro malé tělíčko. Ale ty znalosti se vštípit dají i hravou formou a až děti přijdou do věku, kdy je třeba začít trénovat, nebude se nikdo zdržovat drobnostmi.
A může se rovnou bušit.
Ale co hlavně! Už ne děti, ale pak už dorostence, bude ten trénink děsně bavit.
Protože jim to půjde a nikdo se jim nebude smát, že mají převodník na noze.
