Přestupy v mládežnických kategoriích
Týá se jen velmi omezeného počtu lidí, jen několika trenérů a jen několika nejlepších závodníků v dané kategorii. Přestupy.
V případě, že se tak děje proti vůli původního oddílu, je nazýváno spíše jako “přetahování” a už z principu probouzí zlou krev. Zatímco děti časem odrostou do dospělých kategorií, mezi trenéry ta zlost a křivda pak zůstává. I proto považuji násilné a nechtěné přestupy v mládežnických kategoriích za špatnou věc. Většinou totiž přinesou jen velmi málo sportovcům – stará se o ně většinou někdo vzdálenější a mladý sportovec pak opouští kolektiv. Do nového to má zpravidla daleko, starý kolektiv už opustil. Proč považuji kolektiv za výbornou věc, jsem již psal.
Centralizace talentovaných sportovců má pak ještě jeden negativní efekt, původní oddíl přichází o “tahouna” a další nábor sportovců se stává problémem, tréninky se kvalitativně horší. Tento problém mají řešit Sportovní centra mládeže, dříve TSM (Tréninková střediska mládeže), kdy sportovci zůstávají v oddílech ale je jim zajištěna závodní a tréninková kapacita z centrálních prostředků, v tomto případě ČSC. Nevýhodou center pak je, že jejich činnost je v zásadě neviditelná, protože sportovec vozí oddílový dres a na první pohled není patrné, kdo se o sportovce vlastně stará.
Stahování sportovců do oddílů přináší ale i pozitiva. Pokud spolu trénují, vzniká velmi silný kolektiv, který kvalitativně pozvedne přípravu. Teoreticky lze pak na výsledky, které by měly být dobré, sehnat i více sponzorských peněz, které se pak opět vrátí do přípravy sportovců.
Zatím to tedy vychází vyrovnaně, nějaká negativa, nějaká pozitiva. To jsem zatím popsal obecně věci, které platily vždy – před deseti i třiceti lety. Dnes se bohužel situace lehce mění, sportovců je stále méně. V posledních několika letech se rapidně snížil počet juniorských sportovců. Přesun a centralizace sportovců v mládežnických kategoriích tak menší oddíly přivádí na hranici existenčních problémů.
Jestliže průměrný středně velký oddíl disponoval v minulosti deseti mládežníky, dnes to jsou tři. A je rozdíl, jestli odchází deset procent nebo třetina sportovců! Místo toho, aby se původní oddíl pyšnil tím, jak jeho odchovanec postoupil o stupínek výše, tak v zásadě končí činnost.
Když to přirovnám k pyramidě, musí mít pevný základ a i ty spodní kameny musí být pevné, tak aby udržely vrcholek. Neustálá honba za zužováním vrcholku povede jen a jen k pádu celé stavby. Což je přesně to co se aktuálně děje. Sám s tím v oddíle problém nemám, seznam sportovců na závody a soustředění má přes padesát řádků, jenže chybějící konkurence je problém.
Přesunování toho mála co máme (obecně jako cyklistika), nám nijak nepomůže. Potřebujeme sportovce lepší, potřebujeme jich více. A je (do jisté míry) jedno kde jsou. Hlavně musí trénovat, musí se o ně někdo starat a musí závodit.
Mimochodem, bývá slušností oslovit nejdříve původní oddíl, než rodiče sportovců – zamezí se tak “nedorozuměním” a právě pak nevzniká ta zlá krev, jak jsem zmínil na začátku. Je jen tenká hranice mezi tím, kdy je trenér pyšný na to, že sportovec, kterého naučil sedět na kole odchází smysluplně a poroste dál a tím kdy cítí křivdu, že mu to vlastně ani nikdo neřekl.