Pomohl jsem soupeři

Velmi solidní závodník, velmi nebezpečný soupeř, mel defekt. A já mu pomohl dotáhnout se do balíku. Proč? O tom je dnešní článek. A tématicky navazuje na tento, který jsem sice psal před pěti lety, je ale stále koncepčně platný – jde ko konflikt mezii soutěžením a rivalitou.

Totiž, když měníte defekt, je tolerované se vrátit za autem na konec kolony aut. Jenže cyklista se zpravidla rozjede výrazně dříve, než jeho mechanický vůz. A peloton mizí v dáli, s každou vteřinou se vzdaluje a sportovce postiženého defektem/pádem čeká děsné peklo. Hlavně v mladších kategoriích, protože mají povinně lehčí převody a často jim ani jízda za autem nepomůže.

Než se tedy vlastní mechaničák rozjede, má často někdo jiný možnost pomoci. Nebo uškodit. Minout cyklistu tak rychle, aby zahákoval a dotáhnout ho do kolony je stejně tak jednoduché, jako jet výrazně rychleji a pak ještě škodit v koloně tím, že tam nechám mezeru.

Proč ale pomáhat soupeřům?

Z nějakého altruismu? Pomoc slabším?

Nikoliv.

Malinko odbočím do role rozhodčích. K čemu tam jsou dobří. A proč je vlastně máme. Protože on je vlastně nikdo nepotřebuje, ti sportovci často vědí velmi dobře jak dojeli. Jenže oni se rozhodli DELEGOVAT vše na čem se shodnou, do nějakých pravidel. A shodli se, že je budou dodržovat. Pravidla jsou to, na čem se shodli SPORTOVCI, že je fair a vyhovuje jejich soupeření. Pravidla jsou pak zaplevelená často něčím, co si tam přidal někdo jiný, ale ne sportovci. Když chci někoho porazit v soutěži, nechci aby si zkracoval trasu. Nechci, aby se držel auta a nechci soutěžit ve štěstí. To bych si totiž mohl jít zahrát poker či ruletu.

Smůla a štěstí ke sportu patří, pokud chci stát na stupních vítězů a užít si pocit, že jsme všechny porazil, nechci tam stát protože jsem měl prostě jen štěstí. Chci tam stát protože jsem NEJLEPŠÍ. Všechny jsem porazil.

Proto je potřeba pomáhat soupeřům. Po defektu má právo se každý vrátit. A není v tom altruismus, je v tom vlastně sobecká motivace, aby moji sportovci měli kvalitní soupeře které mohou porazit.

A ano, příště se může situace otočit.

 

Jedním z plevelných pravidel, je omezení bufetu. Vůbec nechápu, proč si sportovci nemohou vzít bidon hned po startu. A nechápu to z jednoho důvodu – na takovém pravidlu se totiž nemohli sportovci shodnout. Stejně tak baráž, v polovině závodu. Pokud jsem odpadl v prvním kopci, nejspíš ten závod už nevyhraji, nic neovlivním a pokud mě rozhodčí odpojí, nic se nenaučím. A když má pak někdo defekt, přes zabarážované sportovce neprojede a nuceně tak končí i velmi kvalitní sportovec v grupetu.

O tom jsem už koneckonců psal dříve.

 

 

 

You may also like...

Napsat komentář