Metodické spory
Na pozadí dvou akcí minulého týdne vznikl tento spíše takový povzdech. Je o metodice a o nějakém dlouhodobém směřování sportu.
Byl jsem na konferenci, která se věnovala LTAD (Long Term Athlete Development), tedy dlouhodobé práci se sportovci. To že se akce účastnilo 20 svazů s početným zastoupením a že jsem byl zároveň jediným cyklistou, který si na konferenci koupil vstupenku, tak to beru už víceméně za jakýsi standard. Bohužel. Naše svazové zástupce Sváťu Henkeho a Tomáše Holuba je pak třeba zmínit i tahle písemně, aspoň někdo!
I tak mi to přijde strašně málo.
Trošku se obávám, že v cyklistice tak nějak ztrácíme schopnost dlouhodobého metodického plánování. A nemyslím tím, že by se mělo „shora“ něco nakázat. Primárně je třeba, aby tam u nás „dole“ byl vůbec zájem pracovat dle nějaké metodiky. (A ano je to složitější: trenéři často prostě nemají čas a většinou ani vůli, protože dělají spoustu jiných věcí)
Druhá akce, kterou jsem zmínil v úvodu, byl pak kalendářní kongres.
Tam se řeší termínové kolize disciplín, různé posuny a tak. Je to zásadní akce pro pořádání závodů v dalším roce a letos proběhla naprosto v klidu. Což je možná fajn, ale tak nějak si pamatuji dřívější kongresy a neřešilo se jen KDY se bude co pořádat, ale také PROČ se to bude pořádat a hlavně – JAK TO NA SEBE NAVAZUJE?
Máme tak kolizní termín ČP MTB v Bedřichově a etapový závod žáků v Lanškrouně. Dle mého názoru (k tomu se ještě dostanu) by se právě metodika a kolize měla řešit u menších závodníků. Juniorský překryv etapových závodů na silnici a MTB pohárů je vcelku v pořádku, protože se stejně většina sportovců již specializovala.
Ale pokud si mladí sportovci neodjedou jeden žákovský Lanškroun, logicky budou v dalším roce výrazně méně zkušení na kadetském Jevíčku. Případně ho již vůbec nepojedou, protože technická zdatnost u kadetů je prostě již někde jinde.
Jenže, neúčast na ČP MTB je bude stát startovní místo, takže tady je žákovský závodník v prakticky neřešitelné kolizi. Buď si uřízne možnost do budoucna získávat velmi dobré zkušenosti na (dnes už jediném u nás!) výborném etapovém závodě, nebo si ovlivnit celou MTB sezonu.
Určitě by mi uměl někdo oponovat a mít jiný názor, protože toto je skutečně názorová věc. Třeba že není nutné jezdit Lanškroun, nebo že pokud bude někdo dobrý, tak se prosadí tak či ona. V zásadě zejména s druhým souhlasím, jenže si také myslím, že systém by měl dělat prostředí co nejméně nepřátelské. Prostě co nejvíce vše usnadnit.
Můžeme na to mít různé názory, což je v pořádku. Ale dost mě překvapilo, že jsme se na kalendářním kongresu vlastně vůbec nepohádali. Nejde jen o tuto zmíněnou kolizi, ale v zásadě řešení jestli by na sebe nějaké závody měli navazovat, nebo co je tréninkově lepší – tak to se vůbec neřešilo.
Nejhorší výstup, který si tak z obou akcí beru dohromady je ten, že to vlastně nikoho nezajímá. Protože tady se řeší skutečně dlouhodobý rozvoj sportovce, který by měl být primárním cílem.
Težko se pak můžeme divit, že se děti specializují na disciplínu vcelku brzo, když kalendáře disciplín nemáme provázané. Letošní termínové kolize dráhových i cyklokrosových pohárů jsou toho dalším příkladem. Překryv téměř stoprocentní.
A ano, je jasné že sportovci musí také někdy trénovat. Takže když jim dáme jeden víkend dráhu a druhý cyklokros, budou mít kompletní zimu v závodní intenzitě. A zase půjde jen o mladší, protože ti starší si již vybrali. Ale toto se řeší v cizině třeba omezením možnosti počtu startů nebo dokonce neexistencí celostátní soutěže (ČP) pro mladší sportovce.
Vidíte ten krásný potenciál, jak se lze na tomto tématu pohádat? Protože to je skutečně názorová věc. Ale (!) nic netříbí a nezlepšuje kvalitu prostředí jak konstruktivní spor, ze kterého vzejde nějaké kompromisní řešení.
Takto vzniká metodika.
Protože každý ten sport mládeže (doufám!) dělá v dobré víře. Jenže se všichni pohybujeme v daných mantinelech systému.
Nad posledních příběhem, který to tak nějak celé podtrhuje se mi chce trošku smát a trošku brečet.
Sportovní agentura má finance a potřebuje je nějak rozdělit. Takže dá kritérium, že hlásíme počty sportovců účastnících se celostátních či větších soutěží (svazový kalendář akcí).
To dává smysl, že? Příprava sportovců, kteří závodí na celostátní úrovni je dražší. Takže vyžaduje větší podporu.
Jenže, jak logicky zareaguje systém? Buď můžeme dostat více peněz až v roce následujícím, tj za dva roky – když budeme příští rok se sportovci jezdit hodně po závodech. Jenže na to dnes nemáme peníze. (haha!)
NEBO (…a ano, chce se mi smát i brečet) začneme tlačit na svaz, ať dá do kalendáře kdejaký „pouťák“ (z dnešního pohledu). Což nám všem zvětší finanční podporu. Tady jde o souboj mezi sporty, takže zde se shodneme bez vyjímky. Budeme mít více dětí na velkých soutěžích. Jen administrativním rozhodnutím ale!
V dalším roce tak objedeme se sportovci ty stejné závody jako letos, zdánlivě. Jenže, když budou za ty větší závody považovány nejen závody typu ČP, budeme logicky jezdit na ty bližší, levnější a méně obsazené lokální závody.
Organismus (kluby) tak logicky zareaguje PŘESNĚ NAOPAK, než bylo původně zamýšleno.
A přesně toto se stane, když „vršek“ i „spodek“ dělají vše nejlépe dle vlastního vědomí i svědomí, jen to dělají každý zvlášť.
Platí to nejen u chování komplexních „organismů“, jako jsou sportovci-kluby-svazy ale i o tréninku kde zase řešíme vztahy sportovec-rodič-trenér-škola.
A tomu všemu, na čem se shodneme se říká metodika.
Nejdřív, než se shodneme, musíme mít nějaký ten spor.
Koneckonců, proto jsem šel před lety takříkajíc s kůží na trh a začal psát tento blog. A VŠECHNY spory, kdy mi někdo řekl že jsem to napsal správě ALE… tak to za tím „ale“ mě posunulo ze všeho nejvíc.
Takže pokud nesouhlasíte, napište to! (nebo mi aspoň napište maila…)
* * * *
Mimochodem, na posledním víkendovovém školení jsem tento příběh říkal a došli jsem k závěru, že to vlastně splňuje (ta sportovní agentura) cíl, za který bojuji dlouhodobě: Jezdit s mladšími více po regionálnách akcích a nesedět tolik v autě. Takže již třetí obrat (!) čímž se dostáváme opět do správného směru. Mazec, co?
