Leomo – díl první

Anatomie těla je třeba nejen při používání fyziologických metod tréninku – tam řešíme zejména kde je jaký sval. Zde řešíme v jaké rovině a v jakém směru dochází k pohybu. Následně tento pohyb můžeme kompenzovat nějakým cvičením, anatomie je tedy v tomto případě neskutečně důležitá. Interpretace pohybu je totiž velmi komplexní a je dobré vědět, které svaly jsou za změřený pohybu zodpovědné. Na nich pak můžeme měřit saturaci. Smyčka se uzavřela a trénink dostane komplexní charakter. 

Před několika lety jsem poprvé testoval Leomo na dráze v Motole. V minulosti jsem upřednostnil spíše fyziologický přístup, kdy se zjišťuje lépe JAK trénovat. Leomo je totiž sestava akcelerometrů umístěných na sportovci a detailně zjišťuje vnější projevy našeho těla. Je to trošku „slepičí otázka“, jestli jsou první vnější projevy (změny na biomechanice pohybu) nebo vnitřní projevy (změna tepu, dechu, saturace…). Pro koncept trénování limitací a slabých stránek je Leomo velmi dobrým doplňkem a v právě začínající sérii článků se podíváme na to, proč tomu tak je.

Obdobně jako u série recenzí Strydu, jsem začal měřit na sobě. A rovnou v těch nejextrémnějších stavech. Prostě opět jsem dostával toto zařízení mimo komfortní zónu s cílem efektivně využít silné stránky a nenechat se ovlivnit slabými stránkami. Je to stejné jak se šroubovákem, kladivem hřebíkem či vrutem. Určitě lze vrut zamlátit do dřeva kladivem, ale existují vhodnější nástroje. A naopak, nelze říci, jestli je vhodnější mít šroubovák či kladivo. Každý nástroj má své silné stránky, stejně tak i své slabé stránky. A Leomo lze využít na poměrně pestrou paletu problémů, nejen jako další číslo do sbírky.

Pelvic Rock – úhlový pohyb v sagitální rovině. Detail na sprinty. Plochý závěr je kadence 110

V tomto článku použiji data ze čtyřech typů tréninků a několika sportovců, převážně jde ale o moje data. Prvním typem je analýza pohybu při maximální kadenci – opakované sprinty na válcích. Druhým typem je souvislá jízda hluboce pod ANP a souvislá jízda vysoko nad ANP. Třetím pak budiž jízda na válcích a ergometru (porovnání biomechaniky) a posledním pak je dlouhý běh na 25km. Leomo umí analyzovat jak běh, tak kolo, takže jsem zapojil oba sporty. A v článku o vytrvalosti jsem zmiňoval i změny biomechaniky v průběhu dlouhé zátěže a zde jsou krásně vidět.

Předem říkám, že nejde tedy o detailní vědecké studie ale spíše o případovku a později i recenzi zařízení jako takového. V tomto úvodním článku nebudu popisovat všechny metriky, ale spíše vypíchnu některé zajímavosti.

Schéma sprintů na válcích

Sprinty na válcích

Jak se mění pohyb nohou či pohyb pánve u cyklisty, který sprintuje na maximálních otáčkách? Protokol byl vcelku jednoduchý. Po chvilkovém rozjetí následoval sprint  na 10s (202 otáček) následovaných 30s trochou odpočinku  (160 otáček) a ještě jedním krátkým sprintem na 5s (180 otáček). Z pohledu Moxy šlo o 40s intenzivní práce, nicméně reakční doba je u akcelerometrů výrazně jinde i z logiky věci. Samozřejmě zde byl pokles saturace, ale u takto krátkých úseků z fyziologie nic moc nevykoukáme. Vykoukáme ale konkrétní a číselně vyjádřený pohyb pánve v několika osách.

Limitem dalšího nárůstu otáček je pochopitelně primárně biomechanika, resp. koordinace. Náš nervový systém by uřídil i větší frekvence, ale rozpadne se nám souhra všech svalů. U většiny lidí na nižších otáčkách, což je pochopitelné. Nicméně měření pohybu pánve časem doplním do kurzu jízdy na válcích, byť dalším výrazný ukazatelem je práce horní poloviny těla měřitelná dobře i saturací – na rukou či zádech.

Jak prakticky dále? Většinu cyklistů nebude zajímat práce v limitních otáčkách. Ale jestli se má časovka jet na 85 či 90 otáčkách, to už fyziologickým měřením zjistíme velmi obtížně. Proměnných je příliš. Doposud se mi nepodařilo naškálovat to přesněji, než na pět otáček – dynamika dechu, tepu i saturace je moc proměnlivá. Lze ale stanovit limitní vnější projev a na něm se pohybovat.

Pelvic Rotation – pohyb na vertikální ose, tedy při pohledu shora, jak hodně se točí pánev dopředu a dozadu. Detail sprintů na válcích

Jak měřit pánev? Použijeme vertikální osu, tedy to, jak hodně jezdí pravá či levá část pánve dopředu a dozadu. Také osu a sagitální (kolmá na vertikálu a vedoucí zpředu dozadu), tedy jak hodně se kýveme s pánví nahoru a dolů. Tyto parametry chceme oba minimalizovat – optimálně veškerou energii investovat do nohou, nikoliv do pohybu pánve. Tu musíme udržet fixovanou. Třetí rovinou a osou je pak frontální, kde se pohybujeme už spíše v rovině fittingu, nikoliv analýzy pohybu směrem k výkonu. Jde o to, jak hodně nám pánev (potažmo páteř) směřuje nahoru. Jak hodně sedíme vzpřímeně na sedle a jak hodně jsme „zlomeni“ v zádech. Pro nastavení posedu je to jeden z nejzásadnějších parametrů, mimochodem také je zde korelace se zraněními zad a přetížením zádových svalů obecně.

Frontální rovina má také vliv na oba pedály – zatímco pohyb v prvních dvou rovinách je vždy opačný (tlačíme na pedál, pravá část pánve jede dozadu a nahoru, levá pak opačně – dolů a dopředu) Natočení ve frontální ose je pak relativně trvalé a je spojeno (spíše) nikoliv se šlapáním ale s posedem.

Pohyb pánve můžeme interpretovat jako rozdíl mezi silou nohou a středu těla. Pánev je buď pružná a my hodně energie věnujeme a utápíme právě v této pružnosti, nebo je velmi pevná a svaly středu těla jsou v naprosté souhře s frekvencí a prací nohou.

Pelvic Angle – Válce & ergometr – mírná změna posedu. V první části je vidět zaznam válců, v druhé části je pak ergometr. Na ergometru byl posed s rovnějšími zády. (žlutá čára sportovec stál)

Tempo

Druhým měřením byla jízda pod a nad ANP, klasická volná jízda nebo rychlé tempo. V mém případě nedošlo prakticky k žádným změnám na posedu – pro řízení intezity tréninku by se tedy spíše hodila Moxy, kde jsem zaznamenal razantní pokles saturace. Koneckonců, také mě dost bolely nohy.

Tempo jsem ale meřil i u jiných a zde už k pohybu docházelo. Dál se k tempu ještě dostanu.

 

Porovnání válců a ergometru

Jízda na válcích vyžaduje výrazně větší rovnováhu – pohyb je zde větší než na ergometru. To je třeba mít na paměti při porovnávání mezi ergometrem a reálnou cyklistikou. Určitě znáte cyklisty, kteří jsou na ergometru výrazně silnější, než při běžné jízdě. Na vině je technika šlapání a přes akcelerometry je to měřitelné. Efektivně tak lze přidat informaci k testům z laboratoře a přenést je do reálného světa – což je neskutečný problém veškerých indoor testů.

Co se týče tempa na ergometru a válcích – povšimněte si trendu (rostoucího) zejména v druhé části tréninku. První část jsou válce, žlutě vyznačená je pauza (sportovec stojí, chodí…) a třetí část je velmi rychlá jízda na ergometru. Rostoucí trend nám ukazuje, že se sportovec „kroutí“ čím dál tím víc. Ještě aby ne, když po těch 20minutách dojel s laktátem na 10mmol. A tom to celé je. Propojit fyziologii s biomechanikou.

V pokračování článku se podíváme právě na tento interval a v dalších dílech budu pokračovat s tím, co lze měřit při běhu a zaměříme se i na další parametry na nohou – zatím jsem zmínil vlastně zejména jen ten jeden akcelerometr na zádech.

Pracuje se totiž s obrovským množstvím dat. Za hodinu měření získáte minimálně 50MB dat, která je třeba ukládat. Proto se v pozdějším díle dostanu i k vlastní recenzi – proč je potřeba SD karta a že ten „tachometr“ je vlastně telefon s vlastní SIM kartou.

Opět ony válce & ergometr – tady jsou důležité TRENDY i ABSOLUTNÍ ČÍSLA. Sportovec evidentně jede výrazně komfortněji na ergometru než na válcích. Práce k udržení se na válcích je právě v tomto pohybu, kdy je vidět vyšší náročnost. Oba úseky mají ale rostoucí trend – na válcích to lze interpetovat jako únova zejména na straně koordinace. Na ergometru je pak trénink mírně nad závodním nasazením, prakticky “nadoraz”. Narovnáním křivky se dostaneme na udržitelnější úroveň. Nebo naopak, narovnáním zvýšíme výkon.

Běh

Testování běžeckých parametrů ukázalo (nikoliv překvapivě), že jsem lepší cyklista, jak běžec. Každopádně, zatímco biomechanika jízdy na kole je bezproblémová, běh takový není. I u posedů na kole panuje vcelku konsenzus, jak by to mělo vypadat. U běhu tomu tak není. Proto lze něco měřit, ale definovat co je správně, to je už jiná kapitola. Nicméně, zajímavé jsou opět trendy. V článku o vytrvalosti jsem zmínil myšlenku, že biomechanika se nám v průběhu výkonu mění. Na začátku tréninku šlapeme a dýcháme jinak, než na konci. A u běhu je tento trend o to významnější.

Proto jsem si vzal tenisky v dlouhém běhu nízkou intenzitou běžel 25km (kontrola Strydem průběžně, laktátem na konci). Trasu mám vcelku naběhanou, je to místy po stezkách a místy po asfatu, vcelku nahoru a dolů. Nic extra rovnoměrného. Nicméně podobné úseky (na začátku a na konci) jsem si zaběhl stejným tempem/výkonem (měřeno Strydem). Styl běhu se měřitelně změnil. Nejsem žádný ultramaratonec, nicméně tyto vzdálenosti běhám vcelku často. I tak je člověk unavený. Co je nejzajímavější? Biomechanika pohybu, která je typově „narušená“ či „koncová“ se přenáší i do dalšího dne. Člověk je trošku uťapaný, to ano – nicméně styl běhu další den se spíše podobá konci delšího běhu, než začátku.

Toto nebude platit u běžců, kteří jsou zvyklí běhat takto dlouhé běhy naprosto bez „následků“. Proč je to ale zajímavé? Do nynějška jsem dokázal tuto změnu biomechaniky změřit pouze u dýchání. Zmiňoval jsem, že narušený dechový vzor může přetrvávat i dny a klidně i měsíce, pokud se v něm sportovec bude utvrzovat. Nyní umím změřit narušení i na další straně pohybového aparátu a jsem tak schopen opět o něco lépe argumentovat, proč jsou extrémní výkony z hlediska objemu škodlivé.

Z metrik běhu pak Leomo umí měřit dobu kontaktu se zemí (na což máte Stryd), ale hlavně úhel dopadu. V mém osobním případě je to velmi zajímavá věc, protože mám delší dobu poraněný kotník. Vím že dopadám „blbě“, nicméně teď jsem si to změřil 😀 Měření probíhá na frontální a sagitální rovině – tedy při pohledu na botu zezadu a zboku. Jak hodně tedy dopadáte na špičku/patu či na malíkovou hranu/střed boty. Potenciálně si dovedu tedy představit nejen diagnostiku zranění ale hlavně kontrolu rekonvalescence či řešení techniky běhu. Ale jak jsem zmínil, u techniky běhu nepanuje konsenzus, jak je to vlastně správně.

Pokročilá metrika techniky běhu – Heel Pitch.

 

———————

Pokročilejší metriky nám poskytují hlavně senzory na stehnech. U běhu je to třeba reálný pohyb nohou směrem k metabolické náročnosti (třabe měření jak hodně zakopáváme), u jízdy na kole pak analýza rovnoměrného šlapání – od mrtvého bodu po pohyb v kotníku. K tomu se dostanu v dalších dílech.

 

Pokračování článku je o intervalu na kole, kde dochází k rostoucím metrikám pohybu pánve.

 

Prakticky měření pohybu nahrazuje pohled, kdy trenér VIDÍ pohyb sportovce. Zkušený trenér pozná, dle stylu pohybu, co se děje. Fyziologický model pak nahrazuje a zlepšuje popis tréninku sportovcem. “Jak jsi se cítil?”, je otázka, jejíž odpověď vede k popisu vnitřního stavu těla. A pohledem trenér viděl onen vnější. Takže mnou stále omílaná mantra, že nové metody nejsou horší či lepší – jen detailněji popisují to, co se dříve tušilo. Ale samotné tréninkové metody se nemění. Stále je to o překonávání sebe sama. Stále je to o odtrénovaných hodinách. S pomocí moderních metod umíme jen trošku snížit chybovost, s níž se jako trenéři potýkáme. A i z výše uvedeného plyne, že trenér má být na tréninku a vidět sportovce co nejčastěji. 

You may also like...

Napsat komentář