Rant na “vytrvalost”

Edit3: Pokračování textu zde

Následující text je ostřejší a je to spíše nekoncepční rant. Inicioval ho Tomáš Mika příspěvkem na skupině TrainingPeaks. A dopředu říkám, že se primárně nevěnuji onomu postu – protože nejde o ten jeden trénink. Ale málokdy si troufnu „pustit se do někoho“, koho třeba neznám tam dobře, jako Tomáše. Takže tento post beru jako takovou „záminku“ – klasický casus belli. A samozřejmě vůči Tomášovi to není zcela fér. Ale jak říkám svým sportovců, život není fér, tužte se.

Je správně, aby patnáctiletí sportovci jezdili 210km průměrem 32km/h na takovém průměrném tepu (odhadnu že tady to bylo 150), že je to reálně vlastně závod? Víceméně se vždy shodneme že ne, ALE že občas to nevadí a že si sportovec šáhne někam na morál, udělá si rekord a vůbec, proč ne?

Občas to přeci neuškodí.

Trvalo mi to pár let, než jsem si našel stávající názor. A není jen o fyziologii tréninku, ale je to částečně i o stavu společnosti u nás. Proto v následujícím textu namíchám sociologii, historii i  fyziologii.

A proto jsem zásadně proti.

Přestože to „jednou nevadí“, svědčí to o našem vnitřním nastavení. A to je to, co vadí. Že dlouhý trénink je lepší než krátký trénink. Že sledujeme průměrné hodnoty. Že nevnímáme změny prostředí v řádu desítek let.

Jakmile na Stravu nahraji trénink kde uběhnu víc jak dvacet kilometr, sejdou se mi desítky „lajků“. Jakmile tam dám trénink, kdy běžím rychle, je jich odhadem třetina. Máme modlu v půlmaratonech i maratonech, Ironmanech a obecně hodně v délce zatížení. Jenže to je turistika.

Uběhnout dvacku musí reálně každý zdravý člověk po dvou týdnech tréninku. Rychlost, to je už něco, co se trénuje roky a vyžaduje nesmírné úsilí. Ale adorovat délku zatížení, to je prostě turistika. Ne náhodou se jediný host mého podcastu dostal do širšího povědomí. Měl jsem neskutečné hosty, výborné rozhovory ale do DVTV se dostala Katka Rusá, která ujela na kole za rok 50 000km.

A nemyslím to nijak negativně. Rád chodím po horách, turistika je fajn. Ale se závodním sportem to nemá naprosto nic společného. Ta adorace vytrvalostí je totiž také spojená s věkem.

Změnilo se totiž společenské nastavení.

Sport dětí visí reálně na rodičích. A ti jsou ve věku adorace objemu, protože rychlost už mají za sebou. Můžeme si říkat jestli to je špatně nebo ne, můžeme to analyzovat, ale fakt je ten, že bez rodičů by sport u nás naprosto zkolaboval. Změna nastala před několika lety, nyní ale až brutálně jasná. Jak sportovala mládež před čtyřiceti lety? V době, kdy vznikaly metodické pokyny a tabulky doporučených objemů a intenzit?

Před čtyřiceti lety (a ano, i před dvaceti) měli mladí sportovce zcela jiné prostředí. Třeba přes zimu bylo více sněhu – více se běžkovalo a bruslilo. Loni když mrzlo, nedal jsem v dětském týmu už pořádně dohromady ani hokejové družstvo. Děti nemají dnes doma hokejku, protože proč? Led je reálně jen na stadionech, vyčítat jim to nelze.

Pokud tedy jel před dvaceti lety nějaký patnáctiletý sportovec přes šest hodin na kole, velmi pravděpodobně tento pohyb vykompenzoval. Dnes ne. Místo běžek, bruslí s běhání jezdíme na kole. Děláme specifické sporty.

Ano, lze argumentovat tím, že v Itálii mají teplo pořád a my tedy začínáme trénovat jako oni. Ano, existují tréninkové koncepty, které jsou různé. Německá tréninková škola je základem naší tréninkové školy. Základem našich tabulek objemů, základem našeho vnímání sportu. Pokud změníme jeden parametr, těžko můžeme nechat ostatní na původních hodnotách.

Jeli jste někdy okolo školy ve Španělsku? Tam je totiž řev jak z pavilonu opic. Moc dobře nechápu jak to dělají, ale ty děti tam rotují na hřišti už ráno. Mají totiž naprosto jiný koncept vzdělávání, koncept prázdnin a výchovy. A ano, cyklisté tráví většinu času na kole.

Jenže nelze vzít náš koncept školní docházky a naroubovat na ní možnost najíždět obrovské objemy v teple. Ti sportovci to pochopitelně zvládnou. Ale dobří z toho nebudou.

A to je zásadní problém, nedávno jsem to nakousl v jiném článku. Po OH se řešilo financování sportu na základě průseru našich hokejistů. Pak to zapadlo pod válkou na Ukrajině. Díky změně podmínek, kdy rodiče utáhnou finančně a časově přípravu mladších dětí, máme výsledky v mnoha sportech. Jenže právě u těch mladších dětí.

Stav dospělého sportu je u nás tristní.

Vždy skončíme u toho, že nejsou peníze. Jenže i kdyby u nás elitní týmy vyhrály v loterii, nemají kde brát a co brát. Psal jsem to před lety v prvním analytickém článku a dnešní situace je ještě horší. Vždy se najde pár schopných závodníků. Jenže juniorský průměr je rok od roku slabší. Chybí motivace, jsou vyhořelí. Jsou zničení roky profesionálního tréninku. Místo toho, aby se koplo do vrtule tak se začínají řešit fyzioterapeuti a psychologové.

Ti sportovci za to ale nemohou.

Je to odpovědnost naše, těch kteří se o ty sportovce starají.

Jenže zde nám míjí poptávka s nabídkou. V systému máme sportovce, které trénovali rodiče. A systém je nastaven tak, že očekává sportovce z „týmů“, „center“ či čehokoliv jiného. Jenže přichází sportovci, kteří jsou jiní – nikoliv špatní či dobří. Primárně jsou jiní.

Zmínil jsem ty základy. Proto je špatně nechat jet šest hodit sportovce v patnácti letech, protože to jeho tělo dlouhodobě neunese. V osmnácti, kdy má najet už velmi solidní tréninkový objem bude řešit bolesti zad a kompenzační cvičení. Jenže on má trénovat (!). Nikoliv řešit napáchané škody z minulosti.

Na testy mi přišel nedávno podobně starý a zkušený sportovec. Sportuje už roky a bezpochyby by nějaké to dvoukilčo ujel, možná to i jel. Radši jsem se neptal. Sedl na kolo, tepově se dostal hned na nějakých 130, laktát na 1,5. Frekvence dechu 35 (!!!).

Nikdy nechodil – sportoval s rodiči nebo s kamarády z týmu. Co trénink to závod, prestiž a soutěž. Na této intenzitě je velmi zapracovaný, proto jsem si jistý, že šest hodin na 145 tepech ujede. Na jaký metabolismus? Z laktátu je vidět, že tenhle sportovec je reálně schopen fungovat pouze na sacharidy.

Ano, máme tak nastavenou společnost.

Není vyjímkou, že mi přijde sportovec v obdobném věku a začneme řešit výživu. „Piš si čtrnáct dní co jíš, pak to sečteme“. Sečteme a jsme hluboko pod jedním gramem bílkovin na kilogram váhy sportovce. K snídani když dobře tak jogurt. Svačina ve škole – zajděte si do nejbližší školy a zjistíte co děti jedí. Oběd? Těstoviny. Svačina? Když dobře tak ovoce. Večeře? Toasty, těstoviny…   Nechci zabředávat do tématu výživy, kolik a jakých porcí mají mít děti. Ale jestli potřebujeme reformovat sport dětí, potřebujeme primárně reformovat vzdělávání. A jestli vzdělávání, začal bych u stravování. Možná to nevíte, žijete v bublině sportovců. Ale to, čím se stravuje běžná populace, jsou prakticky výhradně sacharidy a velmi zpracované potraviny.

Je to špatně, není to špatně? Jsme u těch tréninkových metodik. Italská tréninková škola a způsob života je postavený na těstovinách. Jenže my si z této školy bereme jen to příjemné. Totiž jestli něco symbolizuje tuto tréninkovou školu, tak je to primárně hlad.

Zpět k tréninku.

Tukový metabolismus tímto typem tréninků skutečně nanatrénujeme. Ano, strava šestkrát denně v malých porcích funguje. Můžeme být i vcelku hubení. Ale rozhodně nebudeme umět pracovat v nízkých intenzitách na tukové zdroje.

 

Natrénujeme odolnost a morálku, bezpochyby ano. Nejbližších pět let bude sportovec jezdit stále tuto distanci a nebude zrychlovat. Můžeme to nazvat předčasným vyvrcholením, což mi přijde jako vcelku solidní analogie. Co totiž pak? Sportovec, jehož závod trvá 20 až 100 minut a my ho zatížíme na 400 minut? A nejen to, poměrně solidní motivační cíl, ujet dvoukilo v solidním tempu jsme vystříleli o dva, možná i tři roky dříve.

Místo toho, aby se čas věnoval VŠEMU okolo, věnuje se cyklistce. Mladé závodníky je třeba naučit jíst, naučit přemýšlet o tréninku, naučit strečinku i regeneraci. Naučit všemu tomu, co dělá cyklistiku cyklistikou.

Ale trénovat?

Je totiž obrovským omylem, že tréninkem dětí je nějak zlepšujeme. Ten kdo je vyspělý, bude dobrý. Ten kdo je o rok pozadu, bude špatný. Ten kdo se narodil v prosinci, může být dobrý přibližně ve 22 letech (!). Reálně tréninkem klademe koleje, po kterých se pojede. A trénink mládeže nemá být primárně trénink. Máme vysypat nejdříve kamení, na které ty koleje položíme.

Pokud v patnácti letech strávíme šest hodin na tréninku, těžko si můžeme říci, co je sacharid. Jak jíst při závodě. Jak si umýt kolo. Chodit včas na trénink. Jak správně cvičit. Jak jezdit na běžkách. Je toho skutečně hodně a trvá to roky.

Ale v juniorech, v mužích? Tam na to už čas není. Máte ujet 20 000 kilometrů a více za rok. Tréninky jsou dlouhé a je třeba si po nich odpočinout, protože sportovec v 17 či 18 letech regeneruje už déle, než když mu bylo 12. Na povídání si o výživě už prostě není tolik času. Ten jsme promrhali najížděním nesmyslných objemů v dětských kategoriích. A intenzita? Ta začíná být brutální.

Jenže vlastně nezačíná.

Máme to tak u nás nastavené. Máme dobré děti, horší juniory a špatné dospělé. Neplatí pro všechny ale v horizontu desítek let jsme se k tomu stavu dostali. Komplexně – od výchovy, po školu přes výživu a samozřejmě místo má i trénink.

Fyziologicky máme sportovce s menším srdečním výdejem. Špatnou strukturou svalů. Stereotypy o zkrácených prsních svalech platí pro většinu pelotonu. Před startem jsme schopni dětem doporučit dát si gel, lijeme do nich litry nápojů a nevidíme, že za tím vším je jen byznys. Můžeme se bavit na téma biogeneze mitochondrií, můžeme se bavit o neskutečně pokročilé sportovní medicíně.

 

To všechno umíme změřit a použít. A ano, měřím to. Protože jinak jim to dnes nevysvětlím. Používám zařízení za desítky tisíc, abych vysvětlil proč je někdy potřeba jezdit pomalu a naopak, proč je potřeba neskutečně zabrat.  Musíme změnit přístupy, protože doba se změnila. A je jedno jestli budeme cílit na zdravou populaci, či výkonnostní sportovce. Poznání na to dnes máme.

 

Musíme začít dělat věci správně, protože…    a ano, já nevím jak na tuto otázku odpovědět. Proč proboha, když umíme už tolik věcí změřit a velmi přesně popsat detaily fungování našeho těla, proč děláme stále dokola ty stejné chyby?

Takže ano. Dalo by se říci, že jednou „to nevadí“. Jenže to vadí. Nejen, že to je špatně, ale ono tam není ani nic dobře.

 

Dokonce jsem si jistý, že negativa spojená s tímto tréninkem jsou výrazně horší, než negativa potenciálně spojená s extrémním silovým tréninkem. Protože toto zvládnou… Takže pardon, ale tenhle typ tréninku je pro děti neskutečná prasárna.

 

Ano, jednou nevadí – jenže upřímně, pokud dám takhle trénink – ono to asi nebude jen jednou.

Možná to bylo poprvé.

Ale rozhodně ne naposledy.

A jestli jsem přispěl k tomu že bylo, jedině dobře.

 

————————–

Ano, nekoncepční rant. Výkřik kdy jsem ze sebe potřeboval něco dostat. Smíchal jsem hodně témat dohromady a každé jedno samo o sobě je nejen na samostatný článek. Proto jsem zmínil že ta práce se sportovci je na dlouho. Trvá to roky, než jim všechno vysvětlíte a než všechno pochopí. Ten trénink jako takový, to je vlastně už jednoduché. Ale oni musí rozumět tomu, co dělají a proč dělají.

Potřeboval jsem ze sebe dostat trošku toho napětí. A tohle byl spouštěč. Pár příkladů z posledních dní:

Je doba jarních soustředění, otevřu Instagram a vidím fotky sportovců jak se vracejí hladoví z tréninku. A ještě se tím chlubí. Do*rdele, proč? Proč by měl sportovec jako umírat hlady když se vrací z tréninku? Vždyť takhle to být nemá, takhle se to dělalo dávno. Proto máme ty měřáky, proto dnes víme co se v těle děje. A stále opakujeme ty stejné chyby?

Mám sportovce na konzultace, je neskutečně dobrý a zkušený. Pokyn zněl: easy long ride, metabolický trénink. A borec si dá „za odměnu“ v půlce kafe a dortík. To mohl být klidně doma, to moc metabolismu tuků nepomohl.

Pokyn: pojedeme opakovaně úseky v kopci, ať to má trošku šťávu. A na TP si přečtu – jel jsem to na vodu. Ku*rva, dop*dele – chce se mi řvát! Tady je místo na ty sacharidy! A to ne rozhodně málo!

A ano, nejhorší je, že tenhle rant si trenéři nepřečtou. Proč by četli tohle, když si neposlechnou přednášku od trenéra Zdeňka Štybara. Ano, pořád jsem nevstřebal to, že na pátém kongresu byli rodiče, sportovci, závodníci a téměř žádný trenér.

—– —- —– —-

A teď konkrétně k tomu postu – ten rant se toho zase tolik netýká. Ten borec má nejspíš omezené převody. Takže otáčky 90-95 jsou vcelku nutnost. To že jen deset procent nešlapal – pamatuji si na skupině post z loni (?) kde se řešila kadence. 10 procent nešlapání je už vcelku závod – a to závod slabšího jedince! Protože dobrý jedinec při závodě nešlape mnohem víc. I podle výkonu, tepu…  tohle byl prostě závod.

Argumenty typu, jel jsem to taky jsou fajn. Jestli chce být sportovec jako ti co to jeli, proč ne. A pomohlo to k tomu, že jsem fakt dobrý? Není to spíš naopak?

Argument že to jelo pár jiných kadetů – takto je vyloženě vlastní gól. Já osobně tohle taky jezdil. A stálo to neskutečně za hovno! Bylo nás ve skupině dvacet juniorů, kadetů – a téměř nikdo tohle nepřežil. A přesně si pamatuji juniorské svěťáky na silnici. Zatímco my trénovali dvoukila, tak na těchhle závodech se jede padesát od startu. Jo padesát!

A definitivní vlastní gól je pak komentář že to jela skupina alltraning. To přeci nejsou závodníci! Tihle lidé si jedou užít sevis, týden či čtrnáct dní se utrhnou z práce a jsou spokojení. Ale tohle skutečně není výkonnostní trénink! A už vůbec ne koncepční a dlouhodobý – to je zážitková turistika. A nemyslím to nijak špatně, svou klientelu to má a jsou spokojení!

Když už jsem zmínil Zdeňka Štybara. Mimochodem se velmi přesně shodneme na tom, že jsme to přežili sice dobře ale navzdory tréninku, nikoliv díky. Nedávno jsme spolu mluvili a hodím poslední story a cituji ho: „…máme tu nového borce. Takovej Sagan ale přejede kopec. A nejen zatím teda delší trénink než pět hodin…“   Má smlouvu v Quickstepu. Jestli bych se někým inspiroval, tak spíš tímhle příkladem, než tím že někdo v diskusích na FB to jel v kadetech taky.

Takže sorry Tome, nic osobního.

Ale tenhle trénink je přesně to, co se dít nemá. Ten borec se z toho může sbírat i týdny, možná i měsíce. 

 


je to rant – bez revize a bez kontroly překlepů a tak. Dostal jsem to ze sebe a editovat to nebudu. Od toho mám blog, je to i taková duševní očista. Berte nebo nechte být 🙂 A ano, spoustu věcí jsem neroz  vedl a mohl bych více – ale to už by se vůbec nedalo číst.

EDIT:

odpověd na komentáře na FB:

Odpovím na jedno místo. Poslal jsi mi screeny že jsme jeli 200+. Ano – podívej se na FB stránku, dával jsem fotku z akce. Jeli jsme se podívat do Vožice na trasu poháru. Vzal jsem dodávku, naložil deky a tatami. Po cca 120km jsme zakempili, borci měli 220V z auta, zabalili se do dek, leželi na tatami a sledovali F1 tuším. Já byl mezitím běhat. Byl lockdown a restaurace byly zavřený, tak jsem tu dvoufázi vymyslel takhle. To že si to nechali v jednom záznamu mě fakt nesere.

A ano, občas je možný že někdo z Kova jede i něco co se mi nelíbí. Netrénuju každýho v modrym dresu. A rozhodně bych podobný trénink nedával za příklad – protože tohle je fakt k hovnu. A když už někdo něco podobnýho objede, nebo udělá jinou tréninkovu kravinu – probereme to a naprosto jasně ví, o si o tom myslím.

Mimochodem, na Kovu máme cca 150 závodních licencí. Fakt netrénuju každýho, bez ohledu na věk či disciplínu.

A i kdyby ano – argument ty to děláš taky? to je přeci nesmysl. Rozhodně nejsem dokonalý a snažím se zlepšovat. Nicméně to nerozporuje sdělení v článku. Je to klasický argumentační faul, kdy místo obsahu sdělení kritizujeme autora sdělení.  Jde ale o obsah!

 

EDIT 2: obsah jsem neměnil, přidal jsem jen pár screenů z diskuse, která se trochu zvrhla. Nemám rád argumentační fauly a diskuze se proměnila ve vyhládávání míst, kdy sportovci z Kova jeli dlouhý trénink.Už jsem jedno do skupiny TP přestal přispívat, protože tehle styl diskusí mě nijak neobohacuje a asi se k tomu opět vrátím. Myslím že jsem tento článek uvedl vcelku solidně tím, že nejde o nic osobního. Sám se chci zlepšovat, což je mimochodem právě důvod, proč s názory chodím ven – chci získat pozitivní zpětnou vazbu a věci si vyargumentovat. A netrvám na tom, že mám pravdu, naopak – chci přejímat rozumné agumenty. Pokud tedy čtenář dočet až sem, budu rád když mi dáte vědět a pokud máte jiný či rozšiřující názor, velmi rád se pobavím o metodice tréninku mládeže.

EDIT 3: Pokračování textu zde

 

 

 

 

 

 

 

 

You may also like...

Napsat komentář