Co si vzít z letošní TdF

Published · Updated

Čtenář tohoto blogu jistě ví, že se na většinu věcí dívám trošku netradičním pohledem. Rád hledám hlubší smysl, věci trošku ukryté a samozřejmě rád hledám ne zcela zřejmé souvislosti.

Podívejme se na letošní TdF ale nikoliv jako jen napínavý měsíc krásné cyklistiky, ale jako na jednu etapu ve vývoji cyklistiky.

Na svůj Instagram jsem dal do stories dotaz, proč si myslíte že to dopadlo, tak jak to dopadlo.

„Pogi skákal do bazénu a nedpočíval, nebyl profesionál“

„odrovnala ho prohraná časovka“

„Pogačar se vydal moc do útoků“

„Pogi se unavil na klasikách“

„Jonas to bral víc vážně“

„zranění…“

 

Se vším se dá v zásadě souhlasit. Když se ale mrkneme na statistiku, uvidíme spoustu zajímavých věcí.

Můžeme jít do minulosti kam až chceme, ale patrné budou dvě věci. To jsou takové ty evidentní pravdy, ale za nimi se skrývá právě ten funkční vztah.

Zaprvé, plný závodní program jezdil vítěz TdF z dnešního hlediska v pravěku. V posledních prakticky malých desítkách let se jede Dauphine, Katalánsko. Jedno z Romandie/Švýcarsko/Paris-Nice.

V podcastové minisérii, kterou teď pravidelně přidávám zmiňuji takové ty modelové a funkční vztahy. Mezi Katalánskem a TdF je ten vztah velmi pevný a možná bude stát za samostatný článek.

Pokud do statistiky zahrneme ještě intenzitu závodění, dalo by se skutečně říci, že byl Pogačar „unavený“. Agresivita závodění v jeho podání je to, co fanoušci cyklistiky milují.

Jenže, říci o někom, kdo předvedl takový výkon jako on, že byl „unavený“ mi nejde přes klávesnici. Ta důležitá věc je možná trošku v tom zmíněném „bazénu a že Vingegaard byl větší profesionál“.

Netroufám si hodnotit profesionalitu těchto borců, spíše bych třeba využil podcast s Leo Königem tento týden. V tématu mentální přípravy zmínil i Petera Sagana, že mu říkal o tom, že zhubnout 10kg by nedal hlavou a že Wiggins to také vlastně nedal. Prostě jet na pořadí je strašně náročné.

Hlava sportovce je totiž strašná věc.

Dovedete si představit mít nohy na vyhrávání závodů a nezávodit? Jenom trénovat a vědět že se chystáte na svůj vrchol – a nejde jen o TdF, ale tenhle problém má každý profesionál – klidně můžete skončit hned v první etapě. Pád, defekty či zranění jsou běžnou součástí sportu.

Závody slouží sportovcům i jako taková kontrolka, jestli jde všechno dobře. Zkuste jim to sebrat a dostaví se pochyby.

To stejné jsou závody, kdy nejedete na sto procent. Prostě „tréninkově“. Do mysli se ale pak vkrádají pochybnosti a sportovec musí být neskutečně silný, aby dokázal cíleně držet tréninkový a dlouhodobý rozvojový plán i v závodě.

Ano, dnes máme wattmetry, svou výkonnost odhadnete v zásadě dobře. Ale tak nějak předpokládám že v posledních etapách TdF svým hodnotám nevěřili ani závodníci. Všechno to přeprala hlava.

Nevím jestli jde o skutečný citát, ale Usain Bolt prý řekl něco ve smyslu: „Trénoval jsem čtyři roky abych běžel 9 vteřin a lidé se vzdávají svých cílů, když nemají výsledek za dva měsíce“.

Mentální odolnost a soustředění se na jeden jediný cíl jako u Vingegaarda můžeme srovnávat tak možná s Lancem Armstrongem. Jeho neskutečné podřízení veškerého života nejen svého, ale i celého týmu jedinému cíli bude vždy obrovským monumentem.

Zadruhé, s Lancem bych pak srovnal ještě jednu zásadní věc, tentokrát postupné „zmenšování“ sportovců v TOP5. Ať už váhově či výškově.

Uživit tělo po dobu celé TdF je strašlivě náročná věc. Velmi dobře celou aerobní problematiku sepsal Robert Kleiner, takže nebudu opakovat totéž.

V tom je totiž spojení obou bodů. Tréninkový program umožní cílený trénink a před TdF je to extrémní rozvoj právě aerobních schopností. Závodní program pak není jen o samotném závodě, ale i o přípravě na něj. A to jsme zase u té hlavy. Lidé okolo Ester Ledecké naprosto rostou z toho co všechno dělá. Jít si zasurfovat a mlátit s sebou o vodu při specifickém tréninku, to musí být naprosté peklo pro všechny fyzioterapeuty. Jenže, co když si to hlava žádá?

Míru profesionality bych skutečně od skákání do bazénu a srandiček okolo skutečně neodvíjel. To skutečně vliv na výkonnost může být i zcela opačnou, než by se mohlo zdát. Někdy přidám k dobru příběh, jak jsme rozbíjeli stereotyp mezi dráhovým ME a MS koupáním v jezeře.

Není to o tom, že by Pogačar nebyl profesionál, nebo že by Vingegaard byl větší profesionál. Je to o tom, že Vingegaardova mentální část výkonu byla prostě někde jinde. A to nikoliv zejména při TdF ale hlavně v přípravě. Robert Kleiner zmiňuje to, že si prostě nejde odskočit z jarního závodění a na TdF se připravit z hlediska aerobních kapacit. To je bezpochyby pravda, zcela souhlasím. Otázka je, jestli je Pogačar schopný tak brutálního zacílení na jeden vrchol. Příprava na další TdF může začínat již nyní a něco tomu bude třeba obětovat.

 

V zásadě vidím pro někoho možná jako obtížnější nezávodit a systematicky trénovat. Pro závodníky kteří baví svým závoděním fanoušky to je nejspíše jeden ze základních limitů výkonu, protože prostě mají potřebu závodit. A když závodit, tak naplno

A přidal bych ještě jednu věc, kterou Vingegaard do světa posílá. Po několika anomáliích neskutečně výkonných mladých borců je zde návrat trošku směrem do normálu. Totiž, že trpělivá práce nese výsledky. Začátek kariéry tohoto borce rozhodně nebyl nijak oslnivý, přestože se dnes dostává do popředí informace o jeho VO2Max, což evokuje nějaké „bonusy zdarma“. Předtím ale tento borec prostě pracoval v továrně na zpracování ryb, což je možná ten nejlepší příklad, který mohl hlavně mladým sportovcům dát.

Právě rozvoj aerobních schopností chce svůj čas a urychlit se v zásadě nijak nedá.

 

Na příkladu Vingegaarda lze pak také ilustrovat potřebu infrastruktury. Jako v zásadě „nevýkonného“ sportovce ho odchytil tým ColoQuick. Ten tým znám velmi dobře, jezdíme s nimi ve stejném termínu opakovaně do Calpe. Bez této „záchranné sítě“, bez týmu by se ani Vingegaard se svým obrovským VO2Max neprosadil. Cílené odchytávání talentů a detailní práce s nimi, je extrémně finančně náročná. Mnohem efektivnější je mít solidní infrastrukturu a počet týmů je jednou z nutných složek.

Kolik podobných „talentů“ se v naší síti nezachytilo?

Kolik juniorů ročně končí, přestože závodit chtějí a prostě není kam jít?

You may also like...

Napsat komentář