Nuda

„Mistře, jak dlouho to bude trvat, než dosáhnu osvícení?“ „Možná deset let,“ odpoví zenový mistr. „A co když budu tvrdě pracovat a snažit se dvakrát tolik?“ „V tom případě to může trvat i dvacet let.“

Přílišná snaha, efekty cílené aktivity ale také smysl nudy. Tomu všemu se věnuje dnešní text, jehož pokračování je rozvedeno v přesahu do reálného tréninku s praktickým příkladem dřepování.

Dnes se nudy extrémně bojíme. Efekt sociálních sítí a neustálý příliv informací má na naše tělo velmi podobný vliv jako kokain (článků jsou mraky, stačí googlovat třeba „brain cocaine social network“ https://news.usc.edu/trojan-family/are-smartphones-as-addictive-as-drugs/)

Oxfordský psychiatr Neel Burton v našem až panickém strachu z nudy vidí důvod, proč vynakládáme tak obrovské prostředky na boj s nudou: „Hodnota globálního zábavního a mediálního trhu má do roku 2023 dosáhnout 2,6 bilionu dolarů. Díky technologickému pokroku máme zábavu doslova na dosah ruky. Jenže všechno se tím spíš zhoršuje – odsouvá nás to od našeho tady a teď. Místo pocitu nasycení a uspokojení znecitlivujeme a potřebujeme stále více stimulů.“ (Překvapující benefity nudy https://www.psychologytoday.com/us/blog/hide-and-seek/201407/the-surprising-benefits-boredom )

Díky prakticky neustálé konektivitě se nejen telefon změnil z nástroje na aktivní komunikaci na něco jiného. Dnes nám zajišťuje nejen práci a zábavu, ale hlavně neutuchající zdroj informací. Více či méně hodnotných.

Ve sportu existuje velmi blízká analogie, která potřebuje trošku širší úvod. Obecně si v tréninku klademe jednu zásadní otázku – jakým typem tréninkem se stáváme lepším? Vysvětloval jsem tuto problematiku nedávno jednomu osmiletému dítěti. A jak se říká, pokud to neumíte vysvětlit dětem, těžko tomu sami rozumíte. Vysvětloval jsem tomu dítěti, shodou okolností mé dceři, proč je třeba chodit spát včas. Už má totiž také nějaké tréninky a dcera se ptala, jak být lepší a silnější. Nicméně, velmi ráda (!) vstává brzy.

I osmileté dítě pochopí myšlenku, že na začátku tréninku jsme vlastně silnější, než na jeho konci. Že se tréninkem vlastně zhoršujeme. A že se zlepšíme až díky náležitému odpočinku a teprve díky němu budeme v dalším tréninku silnější. Čtenářům tohoto blogu toto jistě hlouběji vysvětlovat nemusím. Ale samotným tréninkem se rozhodně nelepšíme.

Společně trávená nuda…

Mezi jednotlivými tréninky máme totiž nějaký čas volna a také většinou i spánek. Jsou případy kdy spánek nemáme – třeba u vícefázového tréninku, nebo začínáme výrazně odpoledne. To vše nás vede nejen k náplni tréninku, ale i k jeho časování.

Pokud myšlenkově protáhneme trénink do takové podoby, že ho vnímáme včetně spánku a třeba i výživy, pak chápeme a rozumíme tomu, co vlastně trénujeme. A víme, že kontext času je tedy extrémně důležitý. Můžeme si zkrátka dovolit mít tvrdý trénink, ale pokud nemám prostor se náležitě vyspat PO tréninku, je na zvážení, jestli má tak tvrdý stimul smysl. Pokud u toho budu zatěžovat třeba ještě jiné systémy, i běžný trénink se může stát (V CELKOVÉM KONTEXTU) extrémně tvrdým. Ještě se k tomu dostanu v pokračování, ale klasický poslední trénink na soustředění je klasickou ukázkou, kdy musíme vnímat nejen tréninkovou jednotku jako takovou, ale přidat kontext způsobu cestování i třeba hydratace.

Pokud se ale vrátím k našemu zenovému mistru, přidám článek „trénink jako šatní skříň“ a dochutíme to troškou zmínění nudy, vzejde nám vcelku ucelený myšlenkový komplex.

Pokud potřebujeme spát, potřebujeme se i nějaký čas nudit. Proč zrovna nudit?

V článcích, kde se věnuji biomechanice, často zmiňuji pohybový vzor. Sport není jen o vlastním výkonu, ale i o dovednostech a koordinaci. A právě na budování těchto věcí potřebujeme primárně onen spánek. A sekundárně, trošku té nudy.

Nudu můžeme definovat jako stav, kdy neděláme nic – ale jsme v bdělém stavu. Mozek tedy jede na plné obrátky, ale reálně nevykonává nějakou činnost. Z logiky věci se pustí do úklidu. Jistě si umíte vybavit situace, kdy se snažíte úporně na něco vzpomenout a ono to ne a ne naskočit. Pak neděláte chvilku nic a najednou je to tam. To stejné u koordinačních cvičení, kdy se snažíte naučit nějaký pohyb. Stále nic nic a najednou, třeba při čekání na autobus se v nohou objeví taneční kroky, které ještě včera večer v tanečních představovaly nepřekonatelný problém.

Pokud si spojíte všechny náznaky, které jsem výše uvedl, je pak už zcela evidentní, kde je častý problém amatérských sportovců. Ti mají třeba odtrénováno jako profesionálové. A stejně nedosahují obdobných výkonů. Často se ten rozdíl přičítá podmínkám, ale spíše těm fyzickým – lepší zázemí, lepší regenerace či lepší soustředění v teple.

Zapomíná se ale na volný čas, který pracující člověk prakticky nemá, pokud chce skloubit práci, rodinu a sport.

Dnes popsané chování mozku není žádným tajemstvím. Ale efektivní trénink s sebou nese jednu zásadní věc, musíme spojit fyzický trénink právě s principy fungování našeho mozku.

Mimochodem, sportovní dovednosti šampiónů jsou často spojeny s pohybovou kreativitou. A právě řešení složitých problémů a podpora kreativity je založeno na předchozí nudě. K tomu se ale ještě dostanu.

You may also like...

Napsat komentář