A teď již trošku s klidem…

V minulém článku jsem se trošku odvázal. Sepsal jsem všechno možné, protože tenhle typ tréninku z mnoha důvodů považuji za neskutečné zlo. Přestože jsem to sepsal do vcelku dlouhého článku, stejně jsem nezmínil vše – protože se to skutečně dotýká nejen fyziologie jednoho tréninku ale i konceptu práce s mládeží. A nestihnu to všechno ani dnes.

V článku jsem zmínil, že obrovské množství práce visí na rodičích. Zmínil jsem změnu společenského nastavení. A tento trénink, byť jsem uvedl několikrát na začátku i na konci, je toho symptomem. A nebylo v něm naprosto nic osobního, byť se to pak v diskusi tímto směrem vydalo.

Robert se to dnes pokusil „vrátit na koleje“ několika dotazy. To je přesně ten typ diskuse, který posouvá – je třeba si vše bodově vyargumentovat a připustit, že některé argumenty jsou slabší a některé silnější.

 

 

Takže pojďme bodově. Měl bych i řadu dalších věcí, ale třeba se k tomu dostanem na skupině, nebo jinde. Zůstanu u bodů.

 

Povolená vyjímka. Jednou za čas. Nárazově.

Ne, ne, ne a znovu ne! Stav trenérského vzdělání je u nás tristní – bez ohledu na názory, ty můžeme mít jiné (a je to správně). Ale profesionálních trenérů je u nás málo. Proto máme málo názorů. A proto musíme my všichni, i když máme odlišné názory, hájit pravdu. Na skupině Trainingpeaks, z jistého úhlu pohledu až fanatických uctívačů systematického tréninku, propagovat naprostý opak – hromadný trénink bez libovolné formy řízení? Už to samo o sobě je k smíchu.

Můžeme si interně mezi sebou připustit, že jednou to nevadí. Bavíme se dětech, ale ono to platí i u dospělých. Vadí jednou za čas nějaká párty? Vadí lahvinka červeného s partnerem či partnerkou večer?  Vadí jedno pivo denně? Dvě? Tři? Vadí jednou za rok kouřit marihuanu? Vadí jednou za rok šňupat koks? Dvakrát? Třikrát?  Vadí se nepřipoutat v autě když parkuji? Vadí to pokud jedu jen kilometr? Vadí v noci v prázdném městě projet jednosměrkou? Ano, přesně proto potřebujeme společenské majáky, které signalizují že TOTO není dobře. Jsme lidé a občas se to děje ale díky společenským majákům se umíme vrátit zase zpět.

Ano, (možná, spíše ne) existují důvody proč si takový trénink objet. Ale vědecké poznání (k tomu se dostanu dále) zcela jasně potvrzuje, že negativa jsou ohromná. Sportovci to chtějí – toje ale asi jediný validní z nich. Proto jsme ale trenéři, proto jsme dospělí, proto někoho vedeme – ne protože jsme diktátoři a všichni musí poslouchat. Ale stanovujeme trendy a pokud sportovec udělá něco špatně, máme to říci. Důrazně. Nemělo by se to opakovat. A musíme umět říci proč.

 

 

 

Navždy zpomalil – rozsekal tělo – 6,5 hodny ve watové zoně Endurance + Recovery

Tyhle body si dovolím spojit do jedné odpovědi. Benefitem dnešní doby je to, že umíme leccos změřit. Nicméně pokud to měříme a nezařídíme se podle toho, přijde mi to jako naprostý hřích. Dříve trenéři nevěděli to, co my víme dnes.

Položím protiotázku. Je první hodina šestihodinového tréninku stejná jako šestá? Rozhodně není a dnes to umíme změřit a přesně popsat. A můžeme použít skutečně cokoliv. Rozpad pohybového vzoru? Ano, můžeme to většinou vidět na technice šlapání (potenciálně i při běhu i na kratších distancích, tam je to vidět ještě více). Oboustranný a přesný wattmetr tu změnu ukáže. Nebude nijak zásadní, ale wattmetr není to, co je zde primární – protože on si reálně „myslí“ že ta první hodina je stejná jako ta šestá. Nelze porovnávat zóny v první hodině a zóny v hodině šesté.

Saturace svalů. Pracující svaly vytváří vcelku konstantní výkon po těch šest hodin, to ano. Ale co třeba svaly na zádech? Všimněte si, jak se lidé kroutí na šesté hodině. Respirační svaly? Jak se změnila hloubka nádechu? Sportovec na šesté hodině tréninku, na který není zvyklý, dýchá klidně i polovinu objemu toho, co na začátku. Pochopitelně zvedne frekvenci nádechů.

Zatímco nohy má náš mladý cyklista velmi trénované, u ostatních svalů tomu tak není. Obecně se cyklisté moc nezadýchávají – v porovnání s ostatními sporty. Velkou část práce stráví v nižších intenzitách. Takže nohy si ten borec neodpálí, to zvládne skutečně v pohodě. Odpálí si většinou právě dýchání. Odpálí si kompletně záda, protože pokud budeme měřit saturaci tam, s takhle dlouhým tréninkem jedou záda na konci už „doraz“.

Můžeme změřit ale i naopak neschopnost desaturace pracujících svalů. To je místo, odkdy přecházíme z režimu tréninku do režimu trápení těla. Sprint na závěr tohoto šestihodinového maratonu a uvidíte sníženou schopnost využití kyslíku v nohách. Výkon tolik nespadne, ale je kompenzován jinou svalovou skupinou, protože ty svaly, ač se pohybovaly v relativně nízké intenzitě, prostě už nemohou.

Můžeme použít i laktát. Pokud tam jsou peaky na kopec, osobní rekordy – no tam přeci jede sportovec v hodnotách vysoko nad deset. Nahoře krátký oraz a hurá, jede se dál. Sjedeme z kopce a jsme pořád na hodnotách nijak zásadních – jedeme už přeci tempo – ale v krvi má náš sportovec klidně 3mmol a víc laktátu. Jestli něco nechcete, tak vystavovat vyšším hodnotám laktátu vaše tělo po delší dobu. Reálně podáváme totiž výkon na hodnotách pod 1mmol, jedeme vytrvalost. Jenže pokud tam fouknu sprint na kopec, tělo se prostě nesrovná.

Cestou člověk sežere všechno. Tak samozřejmě že musí, protože pokud jsem už třetí hodinu v takovém prostoru, musím se řídit poučkou „kde je spotřeba, tam je potřeba“. Velkou složkou vytrvalostního tréninku cyklisty je ale trénink metabolismu. Na konci prvního článku jsem zmínil borce s dortíkem uprostřed. Toto je přesně ten typ tréninků. S metabolismem tuků to nemá nic společného.

Poznáte to lehce – po podobném tréninku na někoho dýchněte. Vydechovaný vzduch je jedním z nejlepších parametrů pro analýzu. Zápach acetonu se dá změřit čichem, je jasné že měřit poměr O2/CO2 je v běžných podmínkách nemožné.

Můžeme použít ale i jednodušší testy. Hoďte jim tenisák na startu a jak ho chytí. Na třetí hodině. Na čtvrté. Na šesté hodině jim narazí do hlavy. Ano, i tenhle náš nervový systém je unaven a velmi přetížen. Další věc, která je v našem těle přetížena. Cílený trénink přeci nelikviduje vše, ale zaměřuje se na konkrétní věci. A my tu odepisujeme jeden systém za druhým.

Rozsekané dýchací svaly, rozsekané posturální svaly a reálně i mírná dehydratace. To je výsledek takového tréninku.

Další den je volné projetí. Sportovec bude sportovat – nohy to dají. Ale ten narušený dechový stereotyp tam zůstal. A o v něm pracuje! Učí se pracovat v něčem, co je hodně špatně. Složitě to bude dávat dohromady za pomoci fyzioterapeuta, když se k tomu vůbec dostane. A ono se to neděje jen druhý den, ono se to děje už od nějaké té třetí hodiny.

Nejhorší na tom je ale to, kde to skončí. Jeden kadet tohle objede. A druhý, o něco málo horší? Třetí, ještě horší? Jsem zpět u prvního bodu – ano Pogačar, Sagan to v kadetech určitě zvládne. Ale tenhle typ tréninku ani jim nic nepřinese. A jak jsem už zmínil, pokud to budeme propagovat, budou to jezdit nejen fenomenální sportovci, ale i jejich slabší kolegové. A ti se ze zlikvidovaných respiračních svalů mohou léčit týdny. A jak napíši později, když si odpálíme průměrné sportovce (kteří chtějí být jako ti lepší a proto to pojedou taky), s kým budou ti dobří trénovat?

Zablokované mezižeberní (dýchací) svaly? Ano, trošku se zkroutím a jsem v pohodě. Ale pak mě začne bolet koleno. Týden po takovém tréninku, vůbec nevím že to má spojitost. Zablokovaná krční páteř? No aby ne, ale v pohodě – tohle vyřeší fyzioterapeut. A není to jen toto vně pozorovatelné poškození. Pokud změříme ten den a pak i druhý hladiny glykémie, dojdeme k tomu že jsme ten trénink dojeli klidně na nějakých 2-3mmol. Kompenzováno nárůstem nad 10mmol – jen si dej, byl tam výkon. Byl tam tedy „vytrvalostní výkon“ a my doplňujeme sacharidy, jako kdyby se jednalo o rychlostní výkon? Sportovní zatížení musí jít ruku v ruce s nějakým cíleným metabolickým krytím. Naplánovat musím nejen zátěž ale i to, čím to budu pokrývat. Tady je naplánováno zatím jen absolutní kobercové bombardování všech systémů našeho těla najednou. Tohle není trénink, to je boj o život. Zdá se mi to, nebo tady v extrému (ano, pak spasou na co přijde – a je to sladké) pokládáme první kamínky na cestě k cukrovce druhého typu? (Ano to přeháním, ale…) Každopádně tenhle nárůst glykémie nemají játra ani svaly kapacitu pobrat. Takže ujedeme 200km, zdánlivě na vytrvalost a ještě k tomu u toho ztloustneme. Máme tu tedy dlouhodobé poškození vnějšího charakteru ale i vnitřního.

To akutní se neopraví za den.

Ano, časem to opravíme.

Přijdeme tak o den, možná dva tréninkové dny.

Ale nebylo lepší – pokud chceme trénovat výkonnostního sportovce – místo oprav normálně trénovat?

Ano, a teď přijde to ono – vždyť soustředění končí a mělo se cestovat! „Ha Mixére, tohle už nedáš, že? Oni by totiž stejně netrénovali!“

Cestování je ale samo o sobě stres. Místo toho aby si sportovec odpočinul, je ve stavu kdy by stejně nemohl trénovat. Po dvou dnech je zpátky na nule. Jenže pokud by trénoval normálně, nebyl by na nule, ale v plusových hodnotách!

 

Když to shrnu, tak je to zapracování v nevhodných stereotypech dýchání a změna posedu – vše dlouhodobé poškození. Konkrétně tady v tom peaku na 10min je vidět i pokračování – vystavení mitochondrií vyšší hladině laktátu po dlouhou dobu je předmětem mnoha studií. Tam prostě měla přijít pauza a ne pokračování. To je zásek několika desítek tréninkových jednotek. Neschopnost desaturace může být díky změnám na pohybovém aparátu taky dlouhodobá – hodně to souvisí s tím, jak jsou mladí tvární a tohle představuje klidně čřtyři tréninkové jednotky v jednom. Příklady táhnou a tenhle trénink objede někdo, koho to odrovná tímhle způsobem na týdny. Takže když už se to stane, tak má být ticho po pěšině. A co se týče metabolického krytí, trénovaný a zkušený sportovec si tohle už umí pohlídat. Troufám si tvrdit, že většina mladých sportovců to ale odnese. Jestli je cílem brutálně rozhoupaná hladina glykémie, proč ne.

A závěrem, pokud je ze 6h 4,5h v endu nebo recovery – pokud je každou půlhodinu peak na 300W, souvisle tam té nízké intenzity moc není. Jde i o rozložení v čase. Každý jednotlivý úsek v endu a recovery je děsně krátký, reálně se nedostaneme do nějakého souvislého využitího jednostranného metabolismu.

 

 

 

Test vytrvalostních předpokladů

Potenciálně je tohle validní argument. Jisté předpoklady možná vidět budou, na druhou stranu si myslím že spíše otestujeme biologický věk. Kdo to zvládne, tak je starší. Kdo ne, tak je mladší. Bavíme se o kadetech, tedy věk 15-16 let. U chlapců tohle ale vidím pohledem – někdo se pomalu začíná holit, někdo ještě zdaleka ne. Ze statistik je vidět ale jedna zásadní věc. Vezměte dvacet nejlepších cyklistů u nás za posledních dvacet let – ve věku 23+. Nemalá část z nich, dokonce velmi významná část z nich neprošla systematickou přípravou a jejich výsledky v kadetech byly spíše průměrné.  Tohle jsem popisoval v onom analytickém článku a možná tuhle věc ještě více rozepíšu, data na to mám.

Krom toho, pracujeme s dětmi jejichž závod měří 20-100 minut třeba. U těch krátkých závodů se rozhoduje prakticky v prvních vteřinách závodu. Nějaká korelace mezi takovýmto zatížením a výsledky na závodech je (myslím) reálně nulová.

Metodicky zde každopádně vidím prostor a velkou otázku – to že mají mládežníci krátké závody a dospělí dlouhé, a my trénujeme mládežníky krátce – do jaké míry nám systém produkuje dospělé se schopností sportovat výrazně déle. Každopádně je fakt že pokud by tento typ tréninku vedl k nárůstu vytrvalostních schopností (nevede, ale hypoteticky), sportovec by neprošel přes kvalifikační síto mládežnického sportu, které je zejména rychlostní. Co se týče silnice, i junioři  mají omezené převody na 52×14 a závody na maximálně 120km (reálně u nás někdy téměř polovinu, což je strašné a je na jiný článek).

Co se týče vytrvalostních schopností. Víme vcelku dobře do jaké míry je VO2max trénovatelné. A cyklistika je sportem, kde je VO2max velmi zásadní, takže myslím že existuje mnohem lepší měřítko vytrvalostních schopností. Je samozřejmě třeba tuto metriku použít správně a v kontextu, na což jsem také už narazil.

 

 

 

 

 

Definitivně špatné trénovat s amatéry

Rozhodně není špatně. Resp. není jiná možnost. Na tréninku má být trenér, v ideálním světě. Pokud tam není, je to vyjížďka a ne trénink. Tím se nechci navážet do Vojty Berana a jeho tréninkových skupin. Ty lidi to baví a Vojta naprosto dokonale saturuje jejich potřeby, všechna čest! Ale s koncepčním tréninkem mládeže to nemá nic společného.

Pokud se chci sportem bavit, mám prostě jinou motivaci a jiné cíle. Jedu třeba na San Salvador a vyfotím se. Jenže – San Salvador je obrovské množství serpentin a díky tomu naprosto proměnlivé tempo a výkon. Dnes umíme udělat velmi přesné tréninky díky wattmetru a odjet si vše potřebné na ergometru. A tady celé to know-how moderní doby spláchneme do kanálu ve prospěch krásných výhledů a bezvadného zážitku.

Není to špatně, sám mám ten kopec rád (nevím jestli se dotčený trénink týká tohoto kopce, čistě příklad). Je to krásná zážitková turistika. A ano, já tam jezdil před dvaceti trénovat a v dobré víře jsme si mysleli, že z toho budeme extra dobří.

Tenhle typ tréninku je totiž takový výlet do minulosti. Tak se u nás trénovalo VŽDY! Přijet na Mallorcu, pár dní roviny na Santanyi a pak nějaké kopce. Kafe a dortík na náměstí v Santa Maria. Skupina třiceti lidí, na špici 180 tepů, v háku 110. Příjezd na hotel s hladovýma očima, sežrání všeho možného po tréninku a dlouhé čekání na večeři.

Což nevadí, zážitkové turistice to vyhovuje. A že se s námi sveze nějaký mladík? Ať se chlapec tuží, my jsme to jezdili také.

Proč, když víme co to v našem těle dělá, proč to děláme?

Takže na tréninku by měl být trenér a sportovce s ambicí být dobrý by měl trénovat někdo, kdo je v autě. Tohle je model, který funguje. Trénink dětí na dálku? Tohle je omyl. Nikdo to takhle nedělá. Tedy u nás ano. Jestli nevěříte mě, třeba uvěříte Ondrovi Vojtěchovskému, sám to v podcastu říká.

Nicméně je pravda, že možností moc není. Zde se vrátím ke kongresu, kde byli rodiče, sportovci a (téměř) žádní trenéři. Doba je taková a je třeba se jí přizpůsobit. Ale není to dobře.

Sportovci se totiž (tedy obecně lidé) učí hodně opakováním okolního chování. Jak mohu vychovat vrcholového sportovce, pokud se učí od zážitkových turistů? Proto byli v minulosti úspěšné tréninkové kolektivy, které podle dnešních měřítek, trénovali naprosto chybně. Paradox? Nikoliv. Psal jsem to v prvním článku, že trénink je vlastně jen malá část práce s mládeží.

Pokud budu mít deset sportovců v kolektivu, kteří budou trénovat reálně dost náhodně a spíše špatně a pak druhých deset, kteří budou trénovat velmi dobře ale sami. Kdo z nich bude lepší? Vsadím se že výsledkově nejlepší tři budou všichni z toho kolektivu. Soupeřili, řešili trénink a závod i mimo trénink a závod.

Pointou dneška je to, že svět si vybral jinou variantu, než jednu těchto dvou hloupých a extrémních variant. Svět trénuje mládež smysluplně a v kolektivu. S trenérem, který se věnuje své práci. I hloupou opravu elektrické instalace přeci svěříte elektrikáři, ale péči o svého potomka svěříte někomu kdo šel náhodou kolem?

A na to by měli rodiče tlačit.

Ne aby rodiče byli chytřejší a trénovali lépe. Ale zatlačit na trenéry, ať jsou lepší. A je jich více! Klidně i s jinou metodikou, aspoň bude více na výběr.

Trénink s amatéry je často jediné řešení. Ale není dobré. A mělo by se na to upozorňovat.

 

 

 

 

Mládež je nemožná

Ano. Každá nová generace je nemožná. Už od dob říše Římské a možná i od Kopčema. Nemyslím že je nemožná, jen se změnili podmínky. Staré postupy prostě nefungují, protože pracujeme s jiným materiálem, než před lety. Součástí tréninku je dnes třeba i focení. Nadchnu sportovce ve věku třinácti let naprosto úžasným a koncepčním tréninkem nebo sérií fotek a videa z dronu? B je správně a je na nás trenérech se zařídit. Pořídit fotky a postupně vysvětlovat, že by to chtělo i ten koncepční trénink.

Mládež s přístupem ke sněhu v horách? Ano. Mají sníh. A chodí bobovat, když jim bylo osm? Před dvaceti lety jich na kopci bylo dvakrát tolik. Soutěživost o hloupý kopec byla jinde, jsme zase u té skupiny. Nůžky se rozevírají. Někdo má přístup ke sněhu téměř celoročně, někdo pak v životě nestál na běžkách. Školní kurzy se pořádají sporadicky.

 

Představme si sinusoidu. Teď jsme v nějakém spodním „peaku“. Nemáme moc průměrných sportovců ale máme nemalé množství těch dobrých s podmínkami. Jenže Ti dobří nemají koho porážet, s kým soupeřit. Tak jim začneme toto vše nahrazovat a vylepšovat. A vylepšíme to tak, že se dostaneme hodně nahoru. Klidně až na osu X.

Je to stále ohranější téma. Děti jedou na trénink autem. Mohu je nechat rozjíždět půl hodiny, protože jsou ztuhlé. Mohu vymyslet nějaké tenzní úseky abych nahradil chybějící kapilarizaci (z toho auta). Musím si to nastudovat a musím tam být. Je to drahé!

Po OH se to řešilo, jak máme nastavený sport a školství. Teď to zapadlo s válkou, ale tenhle problém budeme muset řešit. Protože vylepšováním a vyšperkováním produktů špatného systému je cesta nahoru děsně dlouhá. Je třeba nevylepšovat jednoho sportovce, ale celý systém. Posunout se do toho druhého „peaku“ – tam nahoře.

A jak se tam posunout? Třeba právě přestat adorovat tento typ tréninků! Vymyslet hry s takovými parametry zatížení a odpočinku, které odpovídají moderním fyziologickým poznatkům!

Stačí si vzít první učebnici tréninku s wattmetrem. Stačí i deset let stará! My podle ní totiž trénujeme dospělé ale ne děti! A ano, nemůžeme dětem rozepsat trénink do vteřiny – to nebude zábava. Ale dnes už umíme změřit a víme co dělá s tělem zatížení na 20s, 40s, 6minut, 400minut. Kdejaký amatérský cyklista má třeba mySasy. Když si dáte svůj životní výkon, změnu na tomto systému uvidíte klidně i týden – a to bude změna viditelná. Na pozadí? To se skutečně může táhnout měsíce. Každý jeden trénink ovlivňuje ten další.

 

 

– —- —- — —- — —- —- —- —- —

Tomáš v komentářích vyhledával tréninky, kdy moji sportovci jeli 200+ omlátil mi o hlavu trénink z jara 2021. Já netvrdím že dělám vše dobře, to zaprvé. Ale toto byla praktická ukázka, jak to umím nejlépe. A rád, skutečně rád, se pobavím o tom, jak to ještě vylepšit.

Konal se ČP na silnici, nějakých 90km od Prahy. Stav: lockdown, vše zavřené, všude roušky a vůbec – všichni si to pamatujeme. A do toho první závody, všude se testuje a nechceme přijít nikde zbytečně do kontaktu. Ale chceme si projet trasu. A jsem na to sám. Kluci tam dojeli na kolech, projeli okruh  jelo se zpět. Na cca 120. kilometru jsem vyndal z dodávky podložky a deky, vyndal generátor na 220V a udělali jsme z toho dvoufázi. Kempovalo se, kluci sledovali formule a já šel běhat. Svačina v krabičkách s sebou.  Někdo mi tam připomněl můj článek „Protože Covid“, který jsem dával na FB – o tom jak se neměly rušit tréninky a jak děti přestaly sportovat, protože jsme je hodili přes palubu. Na to jsme reagoval v té FB diskuzi k prvnímu článku už vulgárně – protože tohle je z mého pohledu ukázka toho, jak ty sportovce nehodit přes palubu. A mimochodem, proto jsem bral dodávku, někdo se svezl tenkrát i v autě – což byl předpokládaný stav.

Když se podíváte na sociální sítě, zjistíte jednu věc. “Propagoval” jsem náš kempingový a teambuildingový styl života. Nikoliv tu distanci. V reálu by to tak ani nevyšlo, ale oni viděli to číslo a tak si to ještě dojížděli někde před koncem jízdou tam a zpět. Sportovci jsou už takoví, s tím se nedá nic dělat 🙂

A ta dodávka? To se vracím zase zpátky – proč má být na tréninku trenér – aby včas ukončil něco, co už nevede k rozvoji. Co je už trápením těla. Aby naložil kohokoliv, kdo už netrénuje. Má nízkou glykémii. Začne se na kole kroutit. Páchne mu z úst. Začne šlapat jinak. Začne přetáčet pánev. Začne odpadat za zatáčkou – má už mírně omezenou schopnost zrychlení, tedy desaturace primárních svalů. Všechny tyhle elementární projevy za sebou mají fyziologické pozadí. A my musíme sportovce rozvíjet správným směrem.

Protože vrcholový sportovec chce být primárně rychlý, nikoliv odolný. 

K té odolnosti. Jednou jsem to přirovnal k tréninku frontového vojáka. Ten potřebuje umět přehěhnout za standardní čas z jednoho zákopu do druhého. Potřebuje umět moc nespat. Potřebuje umět moc nejíst. Má prostě jiné potřeby než vrcholový sportovec. A tímto tréninkem vyrábíme frontové vojsko, lehce nadprůměrné a vcelku výkonné. Vyrábíme sportovce odolné, kteří zvládnou obtíže. Vyrábíme sportovce, kteří jezdí vcelku rychle, ale ne úplně nejrychleji. Vyrábímě někoho, kdo jezdí velmi dobře v lednu a velmi podobně pak v červenci. 

Ale rozhodně tímto způsobem nevyrábíme ty nejlepší sportovce.

 

You may also like...

Napsat komentář