Cesta efektivity

V článku o laktátovce z kotníku jsem zmínil možnost zajímavého srovnání. Srovnat graf pohybu kotníku a graf laktátu při rampovém testu není evidentně tak velký nesmysl, jak by se mohlo na první dojem znát.

Podívejme se na celou problematiku ještě hlouběji a nesrovnávejme primárně dvě křivky, ale čím je způsoben právě tento vnější projev našeho těla a jak ho můžeme srovnat třeba s maximální hodnotou spotřeby kyslíku, což je u vytrvalostních sportů velmi důležitá hodnota.

nedávném článku jsem zmínil právě vztah mezi spotřebou kyslíku a efektivitou našeho těla. A právě přemýšlení nad tím, jak zvýšit naši efektivitu, je jednou ze základních cest, jak být lepší.

Naše tělo je totiž dost nevhodné ke sportování. Naprostou většinu vyrobené energie utopíme v teple, jsme neuvěřitelně neefektivní v přenosu energie ze stravy na sílu na pedál. Podobně jako EU zakázala žárovky s wolframovým vláknem, měl by se zakázat sport – vyrábíme vlastně pouze odpadní teplo. : )

Stejně jako u žárovky, pokud jsme chtěli více světla, použili jsme místo 80W silnější 100W žárovku. (Pro mladší čtenáře, ano, dříve jsme používali teplé žluté světlo s příkonem 100W zcela běžně. Místo dnešních LED, které nám ničí život modrým světlem, které mají příkon o řád nižší). Silnějších žárovek se už moc nedělalo, tepelný výkon byl už obrovský. Analogie našeho těla je stejná. I amatérský sportovec musí uchladit svůj výkon. A pokud jedete na kole, podáváte výkon jako menší rychlovarná konvice – přestože jedete na 200W a vlastně se projíždíte.

Zvýšení efektivity je tedy jasná cesta. Při stejném celkovém výkonu našeho těla přenést o něco více výkonu směrem k dopřednému pohybu.

Minimalizovat práci všude jinde.

Jak už jsem několikrát psal, výhodou Covidu je chápání exponenciální křivky. To se neskutečně rozšířilo. A u sportu to platí stejně – zátěž pro náš organismus roste prakticky exponenciálně s každým dalším Newtonem, kterým někam tlačíme.

A toto je důležité – protože při jízdě na kole i při běhu provádíme pohyb jednou polovinou těla jiný, než druhou. A vrchní část těla to vyrovnává. Je normální, že při šlápnutí levou nohou trochu přitáhneme řídítka pravou rukou. Proto se učíme jezdit rovně a vyrovnávat toto „komíhání“. Proto se naučíte jezdit „bez držení“ nejdříve lépe bez šlapání.

A teď trošku matematického uvažování. Zmínil jsem jednotku síly, Newton. Ze školy to znáte jako pomůcku na pružince, kterou se právě měřila síla. A naše ruce na řídítkách si můžeme představit také jako pružinky.

Aby se jelo rovně, ty pružinky musí ve výsledku vyrovnat síly z nohou a budou proto stejně velké. Ale nevím JAK VELKÉ. Rovně se totiž udržíme pokud budeme řídítka držet silou 1N ale i 10N. Budeme oscilovat kolem nějaké hodnoty, ale je vcelku jedno, jak je tato hodnota veliká. Tedy jedno to je z pohledu jízdy rovně. Z pohledu efektivity sportovce je to už zásadní rozdíl.

Ano, exponenciálně nám roste obtížnost.

Proto potřebujeme řídítka držet lehce a ne křečovitě.

Jak tohle měřit? V kurzu jízdy na válcích jsem ukazoval složitější prvek (video), který lze předvést pouze a tehdy, když minimalizujete veškeré zbytné silové působení. Opakem jsou pak lidé, kteří si trhnou řídítky, pokud je pouští. Vyrovnat 10N je těžší, než 1N.

Jak na efektivitě zapracovat? Jednu z možností jsem zmínil v nedávné metastudii, určitě sem patří ale i obecné koordinační cvičení. A hlavně, tuto myšlenku nesmíme opustit v dlouhodobém měřítku práce s mládeží. Musíme si uvědomit, co a kdy má největší potenciál růstu – kdy trénujeme tuto efektivitu. Proto máme u mládeže na silnici omezené převody – v období rozvoje koordinačních schopností potřebujeme aby se trénovala frekvence pohybu. V pozdějším věku ji už tak lehce nenatrénujeme. Proto potřebujeme všeobecný rozvoj – to není „běžný“ sokolský slovník, kdy se nezaměřujeme na vrcholový sport. Právě naopak, zaměření na vrcholový sport nám implikuje sice na jednu stranu všeobecný rozvoj, ale částečně i (možná paradoxně) brzkou specializaci (ano, omezeně a jen pro něco). Protože velmi efektivně učíme pohybový vzor a pozdější velmi vysokou efektivitu. Kotrmelec se musíte naučit prostě brzy, stejně tak je fajn “opadat” se na kole dokud nevážíte moc. S každým dalším kilogramem váhy se za každý pád na kole platí vyšší a vyšší cena.

Vyvážení těchto požadavků, to je ta složitější otázka. Ale za zmínku stojí, že i obecný koncept rozvoje sportovců lze postavit na velmi vědeckých a částečně i na velmi jednoduchých základech. Respektive, že i velmi složitá věda od neurologie po fyziologii umí vygenerovat jednoduchá pravidla pro trénink. A věda nám umožňuje spočítat i náklady, protože jednoduše pojatá brzká specializace na daný sport povede pochopitelně k vygenerování obrovského vntřního dluhu – třeba právě u malých sportovců, kteří mají sice najeto či naběháno, ale trénink je už nejen nebaví, ale ještě ke všemu neumí třeba onen kotrmelec.

 

 

 

 

 

 

You may also like...

Napsat komentář