Inspirace těmi nejlepšími
Lidstvo miluje celebrity. Sledujeme každý večer ve zprávách – co kdo a s kým. K politice se vyjadřují herci, sportovci či lékaři. A jako celebritám jim věříme. Přitom tak nějak všichni tušíme, že to je naprostý nesmysl.
Paradoxně obdobně to platí i na poli sportovním.
Stejně tak je vlastně nesmysl poslouchat vyjádření těch nejlepších sportovců a trénovat podle toho, co oni sdílí. Narazíme vždy totiž na dva problémy a dnes se zaměřím na jeden z nich.
Oni ti sportovci mohou být nejlepší nikoliv díky sdíleným metodám, ale klidně i navzdory jim. Tohle prokázat je totiž děsně složité, sportovní výkon je moc komplexní a je tedy třeba mít na paměti, že ne vše, co dělají ti nejlepší, jim pomáhá. V obecné rovině budou mít ti nejlepší už z principu menší ochotu k riskantním ale velmi efektivním postupům – přirovnat to můžeme k akciím. Investiční portfolio bohatých se také stává konzervativnějším.
Co je ale druhým problémem inspirace těmi nejlepšími? To, že oni řeší zcela jiné problémy. Všechno už mají hotové. Tuhle intenzitu, tuhle bolístku, tenhle cvik či cokoliv dalšího. Samozřejmě to tak stoprocentně není, ale z velké většiny zbývá těm nejlepším jediná cesta ke zlepšení – zvednout objem. Ať už je to cokoliv, objem tréninku v libovolné intenzitě či objem technické přípravy ve sportech kde to má smysl. Prostě trénovat víc a stihnout to zregenerovat (!).
To je třeba si uvědomit. Tedy, že nejdříve je třeba dát tréninku hlavu a patu. Postavit ho vysoce efektivní a až následně, když už je „vše vyřešeno“, pokračovat dál. V ten okamžik dostanou plány profesionálních sportovců zcela jiný rozměr.
Oni si třeba „mírně nevhodnou“ skladbou tréninku sníží efektivitu tréninku o nějaké to promile. Ale oni tam ten objem narvat prostě musí. Nic jiného jim nezbývá.
Pokud postavíme trénink z druhé strany, tedy na velkém objemu, postavíme „stroj“ který bude velmi rychle velmi silný. Krásný příklad mi dala nedávná zkušenost s jedním trenérem. Patnáctileté děti ujedou na kole i „dvoukilo“ a skutečně se velmi zlepší. Ten jeden (možná dva) roky. Když pominu psychologickou stránku věci, lze se inspirovat těmi nejlepšími cyklisty a odtrénovat takové dávky. Pominu i další problém, kolik toho ty děcka mají odtrénovat za tři roky. Hezké je, že ty problémy se většinou pokrátí mezi sebou – kdo takhle trénuje, skončí brzo a nikdy nebude řešit, že v kadetech trénoval to, co má trénovat v mužích.
Zpět k tématu.
Problém je totiž v tom, že objemem překryjeme všechny ostatní tréninkové metody. Překryjeme správný dechový vzor. Překryjeme hravost na tréninku což vede k nižším intenzitám pohybu. Kompletně zničíme práci na obratnosti a koordinaci. Výsledkem je sportovec, který vyžaduje odbornou péči fyzioterapeuta již v sedmnácti letech. Rozvoj srdce, rozvoj síly, prostě vše lze překrýt dostatečným objemem. Bez přemýšlení.
Což by vlastně (možná) ani nevadilo, ale…
Prostě trénovat víc a stihnout to zregenerovat (!). Pamatujete? O pár odstavců výše?
Pokud potřebuji ale už na nižších úrovních výkonnosti (ať už díky věku či jsme prostě slabší) pomoc s regenerací (fyzio atp.) nemám tu možnost zvednout svou výkonnost, protože to přestane pohybový aparát zvládat. Jsme rychle dobří ale také velmi rychle u stropu možností našeho těla.
Proto je inspirace těmi nejlepšími zrádná. Často vede k velkému objemu.
Ale těm nejlepším už nic jiného nezbylo.
Pokud trénink postavíme ale čistě na objemu je třeba mít na paměti, že stavíme silný stroj. Ale nepracujeme na jeho efektivitě.
A jestli mají ti nejlepší něco společného, je to ta nejlepší efektivita pohybu.