V každém (dospělném) týmu je třeba mít minimálně jednoho staršího, sportovně klidně v zásadě vysloužilého, sportovce. Zejména cyklistika je sport kde je úspěch při závodech do velké míry podmíněn zkušenostmi a znalostmi. Od praktických věcí jako například kde jsou záchody (což se nezdá ale je to skutečně problém), po zkušenosti z minulých let. Pokud v nějakém závodě rozhodovalo nějaké stoupání v posledních pěti letech, je dobrý nápad se před daným stoupáním trošku zmáčknout a dojet si v balíku dopředu. Protože to nemusí být stoupání, ale i vhodná místa k nástupu za zatáčkou, nešikovné kanály nebo samozřejmě vítr. Typickým příkladem bylo MČR na silnici v Dubnici na Slovensku, kde většina závodníků očekávala největší „peklo“ na okruzích s kopcem. Ten kdo jel však v minulosti Dubnické okruhy, věděl, že ten pravý očistec přijde, až se přijede na rovinatý okruh s lehkým kopečkem…

Při přemýšlení o přestupech doporučuji závodníků tedy jedny věc – nejde se za týmem (název) ale za lidmi v něm. Přestup do dobrého týmu kde právě skončil kapitán, nebo kde je týmový lídr nemluvný a nic nováčkům nepředá – to vše snižuje hodnotu přestupu. Příkladem ze života by mohly být například problémy ve Spartě, kde s koncem závodění Petra Pučelíka neměl kdo říct „chlapče, teď je právě ten okamžik abys šlapal“. Obdobně tomu bylo u PSK s Petrem Benčíkem nebo v Táboře s Martinem Bínou. A nemusí jí t skutečně o závodníka s ambicemi vyhrávat závody, cyklistika je někdy prostě jen hodně týmový sport a je třeba konsolidovat síly a pracovat efektivně. A to umí často právě ti starší mazáci.

Nejde totiž jen o to co „kapitán“ řekne, ale hlavně o to, jak se chová. Mladí sportovci toho mají šanci hodně okoukat – nejen o taktice a kdy kde být, ale i praktické věci o výživě, tréninku a vše co se nasbíralo za roky a roky ježdění na kole.