Dnes jen krátká poznámka, spíše jako podklady pro delší článek. Navazuje na předávání znalostí.

U mládeže je to taková pyramida. Nejdříve musíme děti někde sehnat. Pak musí chodit na tréninky. Pak musí chodit pravidelně na tréninky. (v posledních dvou bodech je skutečně rozdíl). Pak se už lze věnovat náplni tréninků a skutečně trénování, nikoliv sportovnímu kroužku.

Každý stavební kámen, který níže zabírá čas. Každý trenér má na každý trénink omezený prostor pro předání informací – jde čistě o čas. Na srazu na tréninku lze mluvit tak pět minut, pak se už jede. Pokud se neustále na někoho čeká, nebo pokud se pět minut vyplýtvá na dofukování kol, doplňování vody a obecně se to promrhá na nesmyslnou činnost, je čas využitý neefektivně.

A zde přichází myšlenka samořízení kolektivu.

Když byl někdo dobrý, pohyboval se v početném kolektivu. Totiž každý trenér má nějaké know-how. A pokud ztrácí čas na věcech, které někteří sportovci vědí, nepředává své znalosti dostatečně dál. Ale pokud se kolektiv dostatečně početný, dostáváme se jinam. Když někdo přijede pozdě, trenér může mlčet, protože zbytek kolektivu se projeví a pokusí se provinilce napravit, tak aby jezdil včas. Klasické „Ty debile, čekáme na tebe! Jedem!„.

Obdobně to je v zásadě se vším, pokud je skupina složená od nejmladších začátečníků, po (téměř) dospělé sportovce, opatrovatel se může věnovat špičce pyramidy. Protože ti starší hned řeknou mladším, že mají nízko sedlo nebo že si mají umýt kolo. Absolutním specifikem cyklistiky je pak jízda ve větru, kdy si každý zkušení sportovec pohlídá styl jízdy těch slabších.

Zejména z tohoto důvodu nemám rád trénování online a na dálku (dětí a začátečníků). Trénuje totiž jen fyzickou stránku. Ale u mládeže jde hlavně o techniku, taktiku a obecně pak samozřejmě o zábavu. Bez tréninkového plánu to samozřejmě nejde, ale je třeba trénovat ve velkých skupinách. Modifikovat trénink z minulosti, jen je třeba zavést více individuální přístup.

EDIT: myšlenkou je v zásadě hlavně to, že by se trenér měl hodně věnovat trénování. A přestože velká část práce s mládeží je spíše výchova, jak trénink, usnadnění práce a „samořízení“ umožní věnovat se více specifickému tréninku. V zásadě je tam i ta sobecká myšlenka starších závodníků – pokud pomohu postarat se o tyhle lvíčata, trenér se více postará o mě.

A ještě rozvedu poslední větu. Když jsem jako závodník řekl něco mladším, tak to v zásadě bezvýhradně platilo. Trenér mládeže je více v roli učitele, takže přirozená účinnost je prostě nižší z definice. Mladí sportovci mají samozřejmě tendenci napodobovat ty starší, zatímco rodiče, učitele a trenéry…  no víte jak 😀

A ještě rozvedu celý poslední odstavec, jakmile má tým rovnoměrně rozložené závodníky ve všech kategoriích, začně právě ono samořízení fungovat. Je třeba samozřejmě ohlídat případné nežádoucí jevy (např. šikana), ale větší kolektiv má jistou samovzdělávací kapacitu.