PohledemTrenéra.cz

o všem možném okolo cyklistiky a sportu obecně

Stereotypní trénink

V dalším článku se podíváme na častý problém amatérských sportovců. Trenérské řemeslo se v poslední době často degradovalo na psaní jakýchsi tréninkových plánů přes internet, často jeden jako druhý, sice s nějakou myšlenkou, ale většinou obsahující právě dnes zmiňovaný problém.

Cílem sportovního snažení by měla být snaha zlepšit zejména fyzickou výkonnost. Principem tréninku je střídání zatížení s odpočinkem, tak aby docházelo ke smysluplnému zatěžování těla. Odpovědí těla je pak adaptace na zatížení a tím zvýšená fyzická výkonnost. V praxi se pak opakují silové, vytrvalostní a rychlostní tréninky a vše co k tomu patří. Tréninky je třeba opakovat, aby docházelo ke zlepšení, proto máme tréninky vždy v nějakém cyklu (týden nebo čtyři dny jako např. mikrocyklus atd) Bohužel se pak stává, že se sportovec dostane do razantního stereotypu, kdy se jeden druh tréninku tak pravidelně střídá s jiným, že k žádné adaptaci už ani docházet nemůže.

Pravidelný tréninkový režim kdy se o víkendu závodí, v pondělí je pak volno po závodech, v pátek rozjetí před závodem a ve čtvrtek volno před závodem…. Na první pohled je vidět, že prostoru pro trénink moc není. Dva zbylé tréninkové dny přímo vybízejí ke stereotypnímu tréninku. Výsledkem je stav, kdy sportovec trénuje pravidelně, dle čísel hodně a kvalitně ale nedochází k adekvátnímu sportovnímu zlepšení. Nedílnou stránkou je pak stav psychický, který jen potrhne tu tréninkovou a závodní zoufalost.

Tolik úvodní teorie.

Zkuste si nějakou novou činnost. Ať to bude cokoliv, po přibližně třech či čtyřech pokusech se dostanete dané činnosti „na kloub“ a už to půjde dobře. Může jít klidně o hod míčem na terč, skok z místa, nebo vystřihování z papíru. Obdobě to funguje v těle. Při tréninku časovek se s každým dalším budete razantně lepšit, ale po čtyřech stejných trénincích už se vyčerpá zlepšování. Stejně to platí v kopcích, stejně to platí ve všem. Matematicky to lze vyjádřit tak, že s každým zvýšením snahy sice dojde ke zlepšení, ale to se z rostoucí schopností zmenšuje (zlepšení). Zajímavé je, že každému je víceméně jasné že když ujedene jeden rok 2000 km a další rok 5000 tak bude zlepšení extrémní. Když další rok ujede 8000 tak se také zlepšíte, ale už ne tolik jako minulý rok. Při takto širokém pohledu je to zřejmé, při bližším pohledu je pak zajímavé kolik chyb se dá nasekat.

Praktický příklad.

Přišel závodník s prosbou o radu – že se vůbec nelepší, spíše naopak. A trénuje hodně. Při pohledu to deníku za posledního půl roku jsem dostal impuls sepsat tento článek. Pravidelně se opakoval trénink na tři hodiny s čtyřhodinovým a pětihodinovým. Intervalové zatížení obrácená pyramida se stejnou délkou zatížení celý půl rok. Typická ukázka stereotypu. V atletice se používá pojem „rychlostní bariéra“ a ten by šel použít v následujícím příkladu.

Toho závodníka měl každý rád – uměl jen velmi dlouho rychlostí lehce pod čtyřicet kilometrů v hodině. Optimální parťák do úniku v silničním závodě. Bohužel rychlost nad touto hranicí pro něj byla likvidační. Z objemu tréninků, který by vystačil na téměř dva solidní závodníky dokázal udělat jednoho špatného. Prosadil se v amatérské cyklistice, s náročností tréninků jako závodníci v Pro Tour. Efektivita práce – nula bodů.

Méně je někdy více

Skutečně ale jen někdy! Na začátku zaznělo slovo adaptace – to je základ tréninku a od toho je třeba vše odvíjet. Zátěž nesmí být zcela nahodilá, to by byl pak druhý extrém, kdy se ze sportovce stane jakýsi frontový voják. Nadprůměrně výkonný ve všech ohledech, k výkonnostnímu sportu však velmi nevhodný.

 

Mnoho lidí trénuje „co to jde“, ale hodně by pomohlo i základní zamyšlení nad tím, jestli vynaložená energie odpovídá výsledku.

 

 

 

 

 

« »

© 2018 PohledemTrenéra.cz. Design Anders Norén.

Pár slov autora webu...