Adaptace a stereotyp
Sport je zdravý. Lidé také rádi soutěží. Soutěžíme tedy ve sportu. Všechno je to logické a vede to pochopitelně k myšlence tréninku. Zlepšování výkonnosti.
Jsme ale neuvěřitelně limitování svojí vlastní tělesnou schránkou. V celé přírodě jsme totiž jedni z největších zoufalců. Téměř každý nám uteče, létat neumíme s silou se můžeme rovnat tak leda… no prakticky s nikým. Všichni jsou rychlejší, silnější. Jsme relativně vytrvalí, to ano.
Mám obrovský mozek (který nevyužíváme). Tuhle výhodu nejen že ve sportu těžko využijeme, naopak, spotřebovává nám obrovské množství energie a ještě pak řešíme psychické problémy sportovců. Takový pes se nerozmýšlí, jestli ten tenisák dohoní.
Pokud se bavíme o tréninku, musíme si uvědomit jednu věc.
Chceme zlepšit něco, v čem jsme díky evoluci naprosto nejslabší. Celý vesmír se nám směje, že soutěžíme v tom, co nám naprosto nejde. Běháme, plaveme a ještě vymýšlíme nějaké pomůcky jako je kolo.
Evoluce nám nadělila ještě jednu bezvadnou vlastnost.
Umíme se adaptovat.
Jen člověk dokáže žít na poušti i v polárních oblastech. Pracujeme na směny a hlasitě se smějeme všem biorytmům. Svítíme si jasně bílým světlem v noci novým LED osvětlením.
křesťan i žid,
každý by nejradši utek. Ba i ti šikovní Žaponci
se silami jsou na konci,
jen jeden z národů neskoná,
hrůzy severu slavně překoná.
Tam, kde hy, tam, kde hy,
tam, kde hynou vlci,
tam, kde hy, tam, kde hy,
tam, kde hynou vlci,
tam, kde hy, tam, kde hy,
tam, kde hynuli sobi,
Čech se přizpůsobí,
Čech se přizpůsobí!
Adaptace je pak takový poslední hřebíček do rakve jednoduchého tréninku. Naše tělesná schránka se totiž velmi rychle přizpůsobuje a adaptuje, takže musíme měnit tréninkové stimuly.
Proto musíme střídat zátěž a odpočinek, aby se naše tělo adaptovalo a mělo čas se zlepšit. Tréninkem se totiž naše tělo pouze unavuje a horší. Ale až odpočinek nám dá možnost adaptovat se.
Stejně tak se ale adaptujeme i na druh zátěže. Nemůžeme jezdit stále stejné intervaly. Ani ne tak protože to nebylo funkční samo o sobě, ale pro naše tělo přestanou být stimulující. Už po třetím, čtvrtém opakování jednoho tréninkového motivu dojde k poklesu adaptace – tréninkového efektu.
Klíčem k úspěchu je zjištění, kde tato adaptace vzniká. Jednomu svalovému snopci je skutečně vcelku jedno, jestli dělá přední dřep nebo zvedá pytel cementu. Naší hlavě to už ale tak jedno není.
A zde je právě jeden z základních principů tréninku. Potřebujeme měnit prostředí, potřebujeme měnit styl prováděných cviků ale zároveň potřebujeme zachovat fyziologické pozadí. Právě zmíněný odpočinek je často klíčem!
Stereotyp nám velmi snižuje efekt tréninku. Jenže strukturované tréninky jsou vlastně stereotypní. Proto vcelku dobře funguje trénink podle pocitu, klidně i nahodile. Trénink sám o sobě není příliš efektivní, ale díky nahodilosti má vždy maximální možný přinos.
Stačí často drobná změna.
Rozbourat stereotyp.
Přijet pod kopec z druhé strany. Vyrazit běžný okruh v protisměru. Nebo podstoupit můj oblíbený test stereotypu.
Najděte si nějaký batoh.
Máte?
Bezva, teď si ho dejte na záda.
Která ruka šla do popruhu jako první?
Víte? Super. Batoh sundat.
A teď si zkuste nandat si ho na záda znovu, jen začít druhou rukou.
Napište mi na Insta, FB, skupině… budu rád za zpětnou vazbu a interní statistiku, jak to s tím batohem šlo. Díky!
