Core – (ne)recenze, díl první
Začneme trošku obšírněji, s trošku delším úvodem. Až později se dostaneme k praktickým informacím (lze samozřejmě scrollovat), ale myslím že tato technologie si zaslouží pořádný úvod. Alternativ moc není a vlastně je to vcelku revoluční věc.
V posledních letech se s různými zařízeními na měření prakticky čehokoliv doslova roztrhl pytel. Stejně jako u všeho ostatního to následně ale dost polarizuje společnost. Někteří, klasická stará škola, odsuzují pokrok. Inovátoři pak argumentují tím, že není možné setrvávat v minulosti. Měření stále dalších a dalších věcí odsouvá prý myšlenku tréninku jako takového do pozadí a lidé se soustředí na všechno možné okolo.
Pravda je trošku na obou stranách. Problém je totiž často v tom, že nové nástroje se špatně (nesprávným způsobem) používají. V běžné domácnosti si často vystačíme s nářadím z Lidlu. Aku šroubovák Parkside splní svůj úkol naprosto v pohodě. Pokud ale budeme stavět rodinný dům, nebo budeme vlastnit stavební firmu, určitě se vyplatí si pořídit značkové nářadí. Stejně tak by lidem v době kamenné byl excelentní šroubovák k ničemu, protože jim chybělo poznání šroubů jako takových. Každá technologie má svůj čas a zejména inovativnější věci často potřebují pro správnou funkčnost nějaké další věci okolo.
Tahle analogie je vcelku pochopitelná, pokud chci něco dělat pořádně, měl bych mít pořádné nástroje. Já mám například rád, když rozumím pozadí technologií, se kterými pracuji. Protože technologické možnosti jsou dnes téměř neomezené, stále přibývá startupů s měřením či tréninkem čehokoliv ale často u toho postrádám smysl. Díky cílené reklamě jsem doslova zahlcen pomůckami na trénink a upřímně, jeden nesmysl je větší než druhý.
Obecně tedy testují každou novinku ale s důrazem na to, aby následně došlo k nějakému posunu v kvalitě tréninku.
Vynechám úvod do problematiky, to najdete na stránkách výrobce či tam, kde se zařízení dají koupit. Čtenáři tohoto blogu ale jistě ocení trošku hlubší ponor do problematiky, dostat se až na samotnou dřeň. Proto je článek tradičně rozdělen na dvě poloviny a i tak bude mít další pokračování. V této první části se tedy podíváme na úvod směrem praktické užití a v druhé polovině jsou pak už spíše takové ty fičury a hlavně spojení s dalšími parametry a trošku komplexnější pohled na tělo. Ať už je to tep, respirační parametry, saturace či výkon.
K čemu tedy můžeme tento měřič používat? Určitě je jasné že motor, který se přehřívá, nepodává optimální výkon. Bohužel nám to tradičně, jak je už u těchto nových zařízení zvykem, neříká téměř nic o tom, jak se zachovat. Síla těchto nových znalostí je totiž často ve spojení s jinými informacemi. Pokročilejší zařízení potřebují prostě ještě něco okolo. Představit si to lze jako koláčový graf, kdy informace o saturaci v jednom konkrétním svalu je krásná a přesná, ale ta výseč kterou zabírá, je děsně malá. Informace o tepu je o trošku širší, informace o výkonu zabírá pak velkou část tohoto grafu. Bohužel nám zase nic moc neříká o tom, proč podáváme takový a takový výkon. Takový ten kvantový problém, čím blíže jsme, tím přesnější informaci máme, ale ztrácíme trošku kontext.
Proto si myslím, že existuje jedno zařízení, které je Core velmi podobné. Předmět měření je sice zcela jiný, ale princip je velmi podobný. MySasy je systém na měření variability srdeční frekvence – což je věc, která reálně nikoho nezajímá. Ale slučuje všechny možné parametry s nějakým jednoduše uchopitelným výstupem, tedy jestli jsem nebo nejsem unavený. Mám nebo nemám trénovat. Nevíme čím to je, ale známe celkový stav a hlavně jeho trend.
Tady je ale obrovský prostor pro dezintepretaci. Totiž, takto komplexně pojaté nástroje je dobré chápat. Vědět co měří, jak měří a co všechno je na vstupu. Pak se nestáváme otrokem technologie, ale teprve pak jsme schopni analyzovat něco, co robot schopen není. Např. u MySasy je asi všem jasné, že zátěž pro organismus může představovat včerejší delší párty a ranní měření mi tedy ukazuje správný výsledek (jsem na tom bledě), a správným řešením je tedy například vyjet až odpoledne a dopoledne spát. Stejný (zobrazený či spočítaný) souhrnný výsledek ale může dostat zcela jiným způsobem a může znamenat např. že míříme k přetrénování.
Prakticky jde o to, že my jako lidé máme většinou více informací, než poskytujeme všem analytickým nástrojům, ale co hlavně, umíme jim přiřadit správnou váhu.
Tak nějak interně tušíme že alkohol či snížení objemu spánku ovlivňuje následující trénink, ale tyto metriky nikam nezadáváme. Přetrénování se tak dá čistě roboticky identifikovat naprosto mylně.
Core nám říká také jeden, resp. dva velmi sloučené údaje (ano, skutečně dva). Teplotu těla ovlivňuje samozřejmě primárně podávaný výkon, bohužel tam ale není přímá úměra. Jednak má teplota vcelku velké zpoždění, tj. kolaps v pátém kopci může znamenat přehřátí ve čtvrtém či třetím. Nebo nedostatečné chlazení ve sjezdu. Nebo další věci, o tom dále.
Ten druhý údaj je totiž to zmíněné chlazení. Pojďme se ale nejdříve podívat na to, co všechno naše tělo ohřívá. Jako lidé nejsme moc efektivní, takže velkou část spotřeby energie věnujeme na teplo a nikoliv na sport. Jako stará žárovka. Efektivita přeměny energie je věcí na samostatný článek a určitě se k tomu dostanu později, teď si rozebereme ten náš dopředný výkon. Výkon na pedálech, výkon na botách či kdekoliv jinde. Ten je tvořen svalovou prací, kterou můžeme krásně měřit třeba desaturací svalů. Čím více sval pracuje, tím méně v něm je kyslíku a samozřejmě tím více energie se přeměňuje na teplo. Čím více tepla, tím méně efektivněji náš sval pracuje. Spodní hranice, tedy zima je opět na samostatný rozbor, rozebírat dnes budeme zejména teploty rostoucí od bazálu.
Takže je to vlastně jednoduché, svaly pracují a zahřívají se, což jim všem následně znemožňuje práci. Jenže pak tu máme například ještě respirační svaly! Viděli jste někdy psa na sluníčku? Dýchá rychle aby se ochlazoval. Zvýšená svalová práce tedy nutně neznamená pouze produkci tepla. Takto mohou fungovat ale i běžné pracující svaly. V situaci kdy jedete v háku, nefouká na vás. Když obětujete nějaký pět wattů na pedálech a vyjedete do boku, začne na vás víc foukat. Nebo nedáte navíc nic a pojedete třeba “na větru” z kopce. V závislosti na okolních podmínkách (teplota, slunce, vítr + parametry závody a stav ohřevu těla) se můžete dostat velmi rychle do situace, kdy díky 5W navíc uchladíte svůj motor natolik, že budete moci následně šlapat o 20W více.
A tady se to konečně stává zajímavým.
Já osobně pracuji s několika fyziologickými parametry. Tep, saturace svalů, laktát, nově krevní glykémie a parametry dýchání (frekvence, objem). To vše nám dává jednu stranu rovnice na jejímž konci je za rovnítkem vlastní výkon. Samozřejmě je zde spousta dalších proměnných i neznámých, to jen na okraj. A teď tu nově máme teplotu těla.
Jak už jsem zmínil MySasy – teplota těla je jakýsi souhrn všeho co je na té jedné straně. Takové to přehazování tam a zpět můžeme hezky obalit právě teplotou těla. Zvedneme kadenci nohou, snížíme tlak na pedál a zachováme výkon. Nebo naopak. Říci ale co (která kombinace) je pro tělo lepší (v součtu zatěžuje tělo méně), to je otázka za milion.
Teď tu ale máme možnost optimalizace pohybu nějakým souhrnným údajem.
Totiž, u těch základních fyziologických parametrů – oni nás vlastně nezajímají. Že má někdo vyšší tep? Tím rychleji nepojede. Saturace, objem vzduchu, nic z toho nás vlastně nezajímá. Zajímá nás čistě výkon těla a až zprostředkovaně se zajímáme o to, jak ten výkon vzniká. V zásadě jde tedy o jednu věc, uvědomit si, že teplota těla je jedním z limitujících faktorů těla (a je to individuální, k tomu se ještě dostanu).
Můžeme to pak postavit tak, že chceme minimalizovat dopady na tepelný růst, který bude řízenou proměnnou. A tento výsledek budeme “nastavovat” těmi primárními hodnotami.
Takže, kde začít?
Nejprve musíme vědět, jestli vůbec nějaký teplotní problém máme. Z následujícího pokračování článku vyplyne, kdo ten problém spíše má a kdo spíše ne. Každopádně, je na místě libovolný testovací protokol rozšířit o parametr tepla. Tím se dostaneme k tomu, co většina testů neumí a co zde zmiňuji vcelku často – vliv času. Spurt na ergáči je jedna věc, ale sprint po 150km v sedle za vedra je už jiná kávička. Takže FTP test, 5-1-5 test, rampa, cokoliv… vcelku rychle uvidíme, jestli vaříme nebo ne. Velmi dobře to ale změříme v běžném tréninku či závodě, což je obrovský benefit – informace navíc za cenu jedné malé krabičky připevněné na hrudní pás.
Teď musíme nastavit podmínky. Větrák uvnitř, při běhu změna trička na bezrukávové tílko či změna helmy. To vše ovlivňuje naše chlazení a nijak zásadně neovlivňuje nic jiného. Jestli je naše výkonnost měřitelně závislá na těchto podmínkách, velmi bych doporučil začít to řešit.
Čistě fyzikálně bude vhodné mít velké parametry ochlazování. Tedy někdo velký (velká povrchová plocha) s malou spotřebou kyslíku (VO2Max). Parametry ochlazování nahoře, malé zahřívání – ideální stav. Bohužel je velmi nepravděpodobné, že by se trénink vytrvalostních sportů vydával směrem k větší povrchové ploše těla a už vůbec bych nepředpokládal snižování maximální spotřeby kyslíku. Každopádně velká plocha funguje nejen jako zářič ale i jako přijímač, takže i zde je prostor pro dvojí interpretaci. Prostor zde dostává oblečení ale i barva (volné oblečení a proudění vzduchu, ohřev čistě barvou či větrání materiálem).
Tohle je totiž děsně individuální věc. Poslední články jsem psal již se senzorem teploty (i krevní glykémie). Identické tréninky za motorkou. Prakticky identický výkon, identické trendy v saturaci pracujících svalů. Ale někteří sportovci měli výrazně prudší nárůst teploty, než jiní. To že absolvovali těch 20minut za moto je jedna věc, ale z teploty je krásně vidět, že na některé měl identický trénink zcela jiný vliv. Přestože z pohledu výkonu, saturace ale i parametrů dýchání to bylo velmi obdobné.
Ano, je to souhrnný parametr a my tedy nevíme, co konkrétně trénovat. Co konkrétně to způsobilo a co tedy přesně řešit.
Od toho byl ale následný test, kdy jsme našli ten rozdílový parametr a zrovna v tomto případě jím bylo právě dýchání. Zde disclaimer, otázkou je, co konkrétně také v tomto bodě umíme změřit. Mám VO2 Master, takže problémy na poli dýchání umím identifikovat velmi dobře. Stejně tak dobře ale mohlo dojít k rozpadu na straně biomechaniky jinde (nikoliv dýchání), tedy vlastní techniky šlapání. Změna efektivity pak následně vyvolá právě zvýšený vnitřní výkon těla, což vede právě k oné zvýšené teplotě.
Tuto „práci navíc“ se nějakým způsobem snaží počítat běžecký Stryd. Na kole něco takového neumíme, co je dáno jednoduše tím že zatímco při běhu jsme my sami nástroj, na kole používáme nějaký jiný externí nástroj
Velmi drobná změna na “prahových hodnotách” (trénink za motorkou je prostě rychlý z principu) na parametrech dýchání způsobila razantní nárůst teploty. Na samotném dýchání ta změna byla ale příliš nepatrná aby bylo evidentní, že má sílu způsobit takové následky. Pokud se ale výkonově pohybujeme na “ostří nože”, je vlastně už velmi jednoduché přehoupnout se na druhou stranu.
Jinak co se týče vlastní recenze zařízení jako takového. Dá se buď lepit tejpem, nebo zastrčit za hrudní pás. Jistící kolíčky, které zamezí vypadnutí z pásu, jsou fajn nápad ale předpokládám že je většina lidí velmi rychle ztratí. Dobíjecí kabel je originál – na jedné straně usb, na druhé speciální magnetický „dok“. Opět, fajn řešení (dokonce bych řekl že pro podobná zařízení excelentní) ale přibalil bych k tomu rovnou dva kabely. Stálo by to o pětikorunu víc a vyřešil by se problém s nabíjením, pokud zapomenete či ztratíte kabel. Tohle šlo vyřešit určitě lépe, tyhle originální (byť dobrá!) řešení nemám rád. Vlastní připojení senzoru pak není problém, chová se jako každý jiný senzor. Co bych ale ocenil, by byla vlastní paměť. U těchto senzorů mají data velký smysl (oproti rychlosti např. většinou) takže pokud se nepodaří spárovat zařízení na ukládání, jsme bez dat. Stejně tak se „mlátí“ připojetí bluetooth aplikace v telefonu s bluetooth aplikací VO2 Master. Tohle předpokládám že většině uživatelů nevadí, ale přijde mi prostě fajn, když má senzor paměť. Což má reálně z věcí které používám jen Moxy,Stryd a SuperSapiens, takže proto jsem někdy podrážděný. Často o nějaká data přijdu jen protože se něco nespáruje nebo je to napárované na někoho jiného nebo to prostě moc dlouho trvá a chci se věnovat tréninku, nikoliv měření. Opět, pro běžného uživatele naprosto zbytečný stesk.
Aplikace (Android, nevím jak iOs) je trošku zmatená. Pro zobrazení dat je totiž potřeba mít senzor v dosahu. Funkčnost, že bych si odchytil data do telefonu, sportovec pak odjel a já se na ně podíval zpětně – tak to bohužel nejde. Stejně tak když vám mezitím dojde baterka (nevydrží moc), tak se k uloženým datům v telefonu nejde dostat.
Tady je možné že je to trošku jinak, přiznám se upřímně, prostě jsem se zařídil tak aby mi to fungovalo a víc jsem to neřešil. Víc než parametry konkrétní krabičky mě zajímá její funkčnost a využití. Proto se článek nejmenuje recenze, to bych psal právě více o vlastním provedení HW. Možná se k reálnému hodnocení ještě dostanu, každopádně všem předplatitelům nabízím určitě nějaký free konzultace.
Kde Core používat? Venku nebo uvnitř?
Největší přínos je myslím právě ve field testech a měřených trénincích. V laboratoři máme k dispozici velké množství (velmi přesných) dat. Problémem venkovního měření je jednak obecně nižší přesnost (většinou) a zejména nehomogenita prostředí (což lze brát ale i jako benefit). Každopádně uvnitř budeme analyzovat čistě fungování těla, venku do této proměnné přidáme ještě vliv slunečního záření na ohřev a větru jako parametru ochlazování.
Místo na světě tedy najdeme pro obojí měření a pokud tedy například identifikujeme přehřívání, je na místě provést měření uvnitř i venku. Tím zjistíme, jestli se pohybujeme na poli vnitřních funkcí motoru nebo jsme například oblečeni v černé a máme neodvětranou helmu.
Na toto nemám zatím dost dat, abych mohl tvrdit „statisticky významně“, ale „by voko“ je vidět rozdíl v rychlosti ohřívání těla při běhu v tričku nebo tílku, stejně tak při identické zátěži na kole (výkon na pedálu) při rozdílných rychlostech za vcelku konstantních jiných podmínek (tempo za motorkou/nižší tempo bez motorky na stejném výkonu – změna parametru větru, resp. zvýšení větrání).
Změna podmínek
Ve všech testech se vcelku prokázala závislost saturace pracujících svalů na teplotě. Aktuální výkon v tom až takový vliv neměl, při detailní analýze bylo nutné vědět co hledám. Tedy v jednom datovém souboru identifikovat „sloty“ a na nich spočítat normovaný výkon. Ten už lépe odráží vliv výkonu na celkový stav těla, pro identifikaci těch slotů je ale třeba v ideálním případě použít buď tu saturaci či právě teplotu. Takže inverzním postupem lze dojít ke vcelku solidnímu závěru, že vyšší normovaný výkon v nějakém úseku vede k vyšší teplotě těla. Lze se tedy dopracovat k nějakému (nejen individuálnímu ale rozšířenému i o světelné a větrné podmínky) hraničně podávanému kritickému výkonu, který jsme schopni podávat. Celé je to vztaženo samozřejmě k času, po který máme v plánu na dané úrovni výkonu setrvat.
Prakticky, pokud jedu v pelotonu uvnitř, nefouká na mě. Podávám ale nižší výkon, takže je to samozřejmě fajn. Jakmile se pozičně přesunu, ovlivním nejen požadovaný výkon, ale ovlivním i režim ochlazování. Konkrétně na toto mám krásná data z Lopatárny, kde jsem si sám strávil cíleně většinu závodu na takové pozici, kde je „nejtepleji“ (nejvíce v háku, tedy cca 2/3 startovního pole). Obdobný příklad je moto trénink na dráze, kde jsou veskrze konstantní podmínky. Mám velkou motorku, takže vliv větru je minimální a sportovec jedoucí za motorkou podává víceméně laboratorně konstantní výkon. Pokud stanovím výkon na např. 350W tak za motorkou má sportovec větší teplotu, než když jede pomaleji na stejném výkonu bez motorky.
Cíleným ochlazováním lze ale teplotu snížit, což se (světe div se!) projevilo drobným poklesem spotřeby kyslíku.
Tato poslední věta je vlastně nosnou myšlenkou tohoto článku, takže na ní ještě jednou upozorním.
Sportovec „běžný“ a sportovec „chlazený“ dosáhli stejného výkonu ale na jiné hladině celkové spotřeby kyslíku. Rozlišení, který byl který, je nejen v cíleném ochlazení, ale i ve změření tohoto ochlazení.
Inverzní postup není úplně jednoduchý. Stejně jako většina optimalizací nezajišťuje potenciálně vyšší podávaný výkon. Limitem totiž může být něco jiného ( jsme např. už na hraně síly na pedál, odrazu, délky kroku…) Uspořená spotřeba kyslíku ale po odstranění daného limitujícího faktoru bude znamenat nárůst výkonu. A pokud tím faktorem byla právě teplota, nárůst výkonu nastane okamžitě.
Což jsem se dostal na začátek, je potřeba vědět, jestli vůbec nějaký teplotní problém mám.
Článek pokračuje konkrétní měřenou metodikou a již je napsán druhý pokračující díl na toto téma. Ten bude také na dvě poloviny ale až po článku o SuperSapiens protože obě technologie lze zkombinovat se vcelku zajímavým výsledkem.