Teplota není jen číslo

Po několika desítkách testů mohu vcelku pevně tvrdit, že teplota není skutečně jen jednorozměrná číslo. Nejen že často řešíme intenzitu růstu – tedy jakýsi „náklon“ křivky. Pokud se naměříte, že máte teplotu 38 a kolega 39, mohlo by se zdát, že jste na tom lépe. Nejde ale tolik o absolutní čísla jako o rychlosti změn – a to na obě strany. Kdo se prudce zahřívá, dosahuje mnohem většího teplotního stresu, než někdo jiný, kdo se zahřívá sice více, ale postupněji.

Obdobně je tomu u chlazení. Někdo se dokáže velmi dobře chladit, někdo ne. Patrné je to například v sauně, kde jsou lidé, kteří prostě teplotu jádra nezvýší. Tedy, oni tvrdí že to nejde. Metod jak snížit efektivitu chlazení je mnoho! Už jen pokud by se dostali do trochu dehydrovaného stavu a mírně se zvedla vlhkost prostředí…    V tomto případě se totiž chladíme „odparem“.

Zjednodušeně řečeno, vylučováním potu se tělo ochlazuje a také spotřebovává energii. Pot nás ochlazuje díky tepelné kapacitě vody. Molekuly vody jsou propojeny vodíkovými můstky a drží velmi dobře pohromadě. Pokud je chceme odpařit, tedy oddělit molekuly a uvolnit je do vzduchu, tak je nutné vazby přerušit. Právě rozbíjením chemických vazeb se spotřebovává obrovské množství energie. Stačí tedy velice malé množství potu na těle, abychom odebrali z našeho těla poměrně velké množství energie.

Teplotou těla, intenzity pocení a změn můžeme tedy nejen měřit teplotu ale hlavně nepřímo efektivitu a výkonnost našich chladících systémů. Jak už jsem ale zmínil, nejde ani tak o srovnávání absolutních teplotních čísel, ale spíše o schopnost adaptace.

V pr axi jde o to, o kolik procent se nám sníží výkonnost při práci za vyšších teplot. A právě ta prudká změna lze simulovat vcelku dobře v oné sauně – právě třeba tím, JAK RYCHLE se začne někdo potit. Protože i za předpokladu že máme dva identicky teplé sportovce ( : ) ) a ze sauny vystupují společně o něco teplejší ( 😊 ), každý z nich se mohl začít výrazně potit v jiný čas. Systém aktivace chlazení je u někoho prostě svižnější.

Člověk s pomalejší adaptací bude pochopitelně náchylnější na prudké změny – i v horkém prostředí se bude muset např. více rozjet před závodem.

To co se bude dít po startu bude pak spíše než o rychlosti adaptace spíše o celkové adaptační schopnosti odolávat teplu. Ale i tady jsou zcela jasně vidět problémy, které se skrývají za zdánlivě jedním teplotním údajem.

Teplota našeho těla je ale ještě komplexnější. Core senzor lze standardně umístit na hrudní pás – měříme přeci teplotu jádra. Když už se to tak jmenuje, je jasné co budeme a kde budeme měřit. Použijeme cvakátka a velmi jednoduše senzor připojíme. Pokud cvakátka nepoužijeme, velmi jednoduše senzor ztratíme. Kombinace s hrudním pásem je prostě jednoduchá.

Představme si ale dvě vesmírná tělesa, jedno s velmi horkým jádrem ale velmi studeným povrchem. Druhé těleso bude mít teplotu jádra menší, ale povrch může být také teplejší. V tomto vesmírném případu může být třeba blíže slunci.

Půjde nám o teplotní stres, a obecně všechny možné měřitelné jevy. Je naprosto zjevné, že i pokud v nějakém místě naměříme stejnou teplotu – TAK NEBUDE ZPŮSOBENÁ STEJNÝM JEVEM. Což je důležité, protože s tím chceme dále ještě nějak pracovat a porozumět teplotním jevům.

Analogii převedeme na sport a budeme umisťovat teplotní měření nejen na střed těla, ale i například na ruku či nohu.

 

 

Jaké výsledky dostanem tedy z dvou senzorů? (Premium pokračování)

 

 

Poznámka na závěr: V karanténě jsem začal měřit cvoje děti s horečkou – dvojicí Core senzorů. Info je na instagramu, protože to asi není info na seriózní článek 🙂

You may also like...

Napsat komentář