Olympijská nominace

Jestli je něco, co nechcete dělat, tak tvořit pravidla pro vyhrocenou nominaci na sportovní akci. Měl jsem tu pravomoc ovlivňovat výrazně menší závody, než o jakém je teď řeč. MS a ME juniorů a juniorek na dráze, věřte, i tak do byla sranda. Jeden tatínek mi vyhrožoval soudy a druhý zase tím, že mě třeba něco omylem přejede. To jen pro ilustraci, jakým směrem to může být i vyhrocené.

Patří letenka do Tokia Noskové, která vyjela body, nebo Neumanové, která vyhrála MČR? Osobně fandím Tereze, měl jsem tu čest jí pár let trénovat v juniorských kategoriích, to jen na úvod, ale pokusím se od toho oprostit právě tím, že to zmíním hned zpočátku.

Podívejme se na několik nominačních pravidel, několik modelů, ať je krásně vidět, že tohle je skutečně dost tvrdé rozhodování.

Body se vyjíždí sice na stát, ale fair by bylo, kdyby jel vítěz ranku – tedy ten, kdo to vlastně vyjel. Tohle je častý argument a hned si řekněme, proč je mylný. Toto nárokové pravidlo je fajn, všichni tak nějak vědí kdo pojede už vcelku dlouho předem ale šance na úspěch se mírně snižují. Z pohledu sportovní federace či státu jde totiž jen o jedno – maximalizovat úspěch. Sportovci často říkají že si jedou OH užít, jen menšina má takovou sebedůvěru říci, že jedou vyhrát. Ale to je právě to, co zajímá toho, kdo to platí (*)

Pokud chci maximalizovat úspěch, pošlu tu, která je aktuálně nejlepší.

Problém nastává, jak tohle určit.

Je fair určit nominačním závodem cokoliv, co se koná výrazně dříve před vlastní akcí, kam se nominujeme? Už tohle může být zásadní problém, formu mohu vyladit na nominaci, ale na vlastní závod už nic nezbyde.

Subjektivní určení nominace tak, že to prostě trenér řekne, vyžaduje extrémně silnou osobnost a nikdo se nevyhne napadání na zaujatost. Proto se dávají nějakým způsobe pravidla spíše objektivní, než subjektivní.

Nářky na jednoduchou trať MČR jsou pak už naprosto mimo. Závod je tak těžký, jaký ho udělají závodníci a pokud se někteří vyjadřovali že budou vyčkávat, nemohlo to skončit jinak, než hromadným dojezdem. A co více, pokud by trasa byla těžká (jako třeba ČP ve Vožici) tak (třeba) přijede Martina Sáblíková. Právě ve Vožici si jela sólo jízdu, byť i toto lze zpochybnit – nebyl to nominační závod. Ale převaha s jakou zvítězila tam, byla až zdrcující.

Případný argument, že Martina Sáblíková neumí jezdit v pelotonu je pak něco, co žádný tvůrce nominačních pravidel nechce psát. Pravidla by měla být nějakým způsobem pevně daná, jen tehdy jsou blízko pomyslnému „fair“. Jsme zpět u subjektivních a objektivních pravidel.

Je třeba si uvědomit i to, že nominace „patří“ sportovní federaci. Od toho tu totiž je (!). Na svazy a federace se obecně vždy bude spíše nadávat, to je myslím fakt z principu fungování. Ale konečnou odpovědnost za úspěch či neúspěch nese právě sportovní svaz (resp delegovaný trenér). Nelze delegovat pouze odpovědnost a nedelegovat pravomoc, to je základní manažerské pravidlo. Je tedy zřejmé, že svaz obecně má určovat nominační pravidla, pokud odpovídá za výsledek. Argumenty na téma kdo kvalifikační místa vyjel jsou tedy liché.

Existují národní svazy, které dokonce posouvají nominaci na zcela jinou úroveň. Kvalifikační místa vyjíždí jiní lidé, než pak ve finále pojedou. Pokud se totiž dva roky honíte za body po celém světě, jen velmi těžko se můžete připravovat na vrcholnou akci typu OH. Němcům se stala dokonce jednou taková vtipná věc – aby mohlo startovat družstvo sprinterů na dráze v ideálním složení, musel jeden z nich jet závod na horských kolech. Jak se na toto asi tvářil tým MTB? Obdobně byl (o OH dále) další dráhař nominován do silničního závodu (!) – představme si, že do Tokia pošleme na silniční závod Štybara a vedle něj tam bude stát Bábek, jen protože šance na medailové posty jsou na dráze větší. Ale sebereme jedno místo ze silnice!

Kritérium vítěz závodu je naopak myslím zcela na místě. Chceme maximalizovat šance na vítězství či úspěch – byť jsou na OH pochopitelně malé. Ale i tak je to dobré kritérium, protože něco jako „lepší umístění“ či cokoliv podobného povede jen k pomalému a nudnému závodu. Vítězka závodu jede? To mohlo vést ke krásné věci, od startu zkoušet peloton natrhat. V konečném důsledku v závodě startovali i juniorky na vlastních převodech, tedy potenciální „odpojovači“. Společný závod čtyř kategorií také mohl vybízet k únikům a tvrdému a rychlému závodu. Prostor pro úniky ostatních závodnic, protože Neumanová s Noskovou se mohly hlídat a trikot tak mohla uzmout kterákoliv jiná. Hypotetických agresivních scénářů lze vymyslet desítky.

Psát nominační kritéria je těžké, už také proto, že se musejí psát skutečně dlouho předem. A nepíše je žádné právní oddělení, které by vychytalo všechny možné varianty. Pády, zranění, požadavky týmů…  To vše zasahuje do nominací. V neposlední řadě ale i vztahy mezi samotnými sportovci.

Nikola Nosková si myslím tahala za výrazně kratší konec pomyslného provazu. Na těžkém okruhu by jí zřejmě porazila Martina Sáblíková (v časovce asi taktéž), v rovinatém hromadném dojezdu měla papírově navrch určitě Tereza Neumanová, což se i potvrdilo. Její finální nástup a dojezd byl neskutečný. Jak  by se závod vyvíjel, kdyby tam byl větší kopec? To nikdo neví, myslím ale že letošní UCI bodový zisk ze strany Terezy je i tak dostatečný, stejně jako dosažené letošní výsledky.

Možná tak trošku zapadá jiný fakt, dlouhodobě vyjíždí nominační body zejména sportovci v zahraničních týmech. Lepším myšlenkovým obratem, než řešení výběru kdo obsadí jedno místo by mohla být jiná věc. Program a plán na zajištění více míst – viz onen příklad výše. Někdo body vyjede ale (možná) někdo jiný pojede a protože se to řekne předem, budou s tím všichni srozuměni.

Každopádně, správná cesta vede směrem k zajištění většího počtu startujících. Což se nemusí podařit, ale plán by tu měl být.

A pak ještě jedna věc. Pro Nikolu jde o naprostou sportovní tragédii. Neptal jsem se, ale rozhodně to předpokládám. My jako fanoušci máme nezanedbatelný vliv, prosím nedopusťme aby se to celé pojalo jako souboj těchto dvou cyklistek. Souboj má totiž vždy vítězku a poraženou. Jenže tohle nebyla prohra a řešením a motivací do budoucna by měla být skutečně snaha o start více cyklistek – tak, aby do Paříže za tři roky jela i Nikola.

Zaslouží si to a držím jí neskutečně palce.

 

(*) Tady je to trošku zapeklité, stát a federace to samozřejmě neplatí ze svého. Platí to daňoví poplatníci, takže by se mělo jet dle přání fanoušků. Nicméně zkušenost je taková, že stát i všechny organizace okolo (sportovní svazy) považují veškeré peníze, kterými disponují, za svoje.

You may also like...

Napsat komentář