Rodiče na tréninku – ANO či NE? díl I.
Edit: článek má po čtyřech letech pokračování
Dnešním článkem jsem se rozhodl lehce dloubnout do kontroverzního tématu. Jak má naložit sportovní oddíl s rodiči svých svěřenců? Zapojit je co nejvíce do chodu oddílu či naopak uzavřít dveře a prakticky tak sportovce kompletně separovat?
Osobně se nepřikláním ani k jedné extrémní variantě, vždy by mělo jít o jednoduchý cíl – rozvoj (nejen sportovní) malého človíčka či mladého člověka. To bez rodičů samozřejmě nejde.
Sám jsem rodič a moje starší dcera nastoupila nedávno do školky, chodí na různé kroužky a už začíná fungovat lehce samotatně. Na svém vlastním příkladu pak dnes budu občas něco ukazovat, jindy to bude z mé vlastní praxe trenéra a jindy zase příběhy jiných trenérů, které si s dovolením půjčím.
Začneme od nejmenších, dětí okolo tří let. Poprvé mohou nastoupit do školky a udělají tak svůj první krůček k samostatnosti. U dětí pozorujeme hlášky typu „já sám!“, neustále se na něco ptají a neuvěřitelně se snaží. Často při nových (sportovních) činnostech padají, protože koordinace ještě není rozvinutá – zlatý věk motoriky je teprve čeká. Často po takovém drobném pádu následuje prosebný pohled na rodiče, který dítko buď zvedá nebo ne. Někdy začne prcek brečet. Sedněte si ale někdy a pozorujte děti přes „zrcadlo“. Občas jsou totiž herci. Dělejte, že se na potomka nedíváte a najednou se tak nějak zvedne sám a hurá zase běhat.
Starší děti už jsou na tom motoricky lépe, ale na důležitosti získává sociální prostředí. Zatímco u těch malých dětí nejsou zásadní interakce mezi ostatními dětmi, v pozdějším věku se děti už mnohem více kamarádí. Na „trénink“ tak už chodí nejen protože je baví nějaká činnost, ale ale těší se i na kolektiv.
Zpět k rodičům. S tím jak děti dělají první krůčky směrem k samostatnosti, od rodičů se vzdalují. Je to těžké, neviděl jak malý Franta prvně skočil šipku, ale… má rodič u toho bazénu stát? Je to stejné jako v oné školce, kde jsem viděl rodiče první den vykukovat přes plot zahrady a sledovat děti na hřišti. Děti si tak v klidu nemohly ani hrát : )
Je elementární věcí důvěry, jestli rodič svěří svého potomka někomu cizímu. Zabránit tomu nejde, ať už ve školce, později ve škole nebo nakonec v práci. Střetu s prostředním se zabránit nedá, z čehož plyne jedna věc – to prostředí bude Vašeho potomka také tvarovat. A je tedy důležité, svěřit potomka tomu, komu věřím, že bude tvarovat ku prospěchu.
Příběh z bruslení:
Školka nastupuje na led, děti 3-4 roky. Rodiče zavazují brusle, trenér přebírá děti u mantinelu a rozdává opěrátka, o které se děti opírají. Mají tak alespoň trochu stability. „Ták děti a jedééém“, zavelí trenér a skupinka nabalených kuliček se klopýtá po ledu. Malý František má doslova smrt v očích, stejně jako vedle stojící Karlík. Františkova maminka mu říká „pá pá, já už jdu hezky to zvládni“, v klidu pak odchází. To Karlíkova maminka vysvětluje, jak má hýbat nožičkama. Na ledě je jen jeden trenér, všem se věnovat nemůže. Některé děti jsou o něco šikovnější, František se ale válí na zemi. To Karlíkova maminka vysvětluje, že je potřeba se odrazit a sklouznout, zatímco Karlík se dostává do stavu, ze kterého není cesty zpět. Začíná natahovat. František se snaží zvednout, pohledem hledá maminku, ta je ovšem lišácky ukrytá za mantinelem. Pocit to je hrozný, dítě přeci leží na ledu! Karlík se ještě nehnul, Františka přijíždí trenér zvednout, poplácat a zase odjíždí. Jede za dalšími dětmi a prakticky se tak nevěnuje chudákovi Františkovi. Karlíkovi se věnovat ani nemůže, ten je v péči rodiče. Krom toho Karlík přestal natahovat a už vyloženě řve.
Z původního stavu, kdy se na led dostali dvě dvojice rodič-dítě ve stejném rozpoložení se nám to rozdělilo. Františkova maminka se možná necítí úplně dobře, protože nechala synátora napospas smrtelnému nebezpečí plácání se po ledu. Na druhou stranu, Franta překonal problém a postupně klopýtá za ostatními. To Karlík sedí na střídačce a první kontakt s ledem proběhl tak, že na něm prakticky nestál. Jeho maminka je ale paradoxně spokojená, protože se synátorovi věnovala a ten trenér by je tam snad nechal umrznout.
Znáte pojem „výstup z komfortní zóny“ ? Je to populární pojem, a přesně o to jde. (literatura: Marian Jelinek, kterákoliv knížka) Vybalancovat, co dítě zvládne a co už ne. To musí odhadnout rodič, ale následně je právě to, že se trenér dítěti „nevěnoval“ vlastně to, že se mu věnoval. On to totiž dobrý trenér monitoruje a nakonec těm dětem pomůže, ale tak nějak jim pomáhá růst. To vybalancování spočívá pak v tom, že rodič musí odhadnout, kdy je zapotřebí (nandat brusle, vyslat na led, umožnit prostor dítěti bez rodiče a pak si to vše vyslechnout co že to potomek dělal) a kdy už se stává přítěží.
„Obava ze ztráty“, to je další pojem v tomto příkladu krásně aplikovatelný. Čím víc je v sázce, často se tím hůře ze sázek vystupuje. Představte si pozici amerického prezidenta při začátku války ve Vietnamu nebo třeba Iráku. Na začátku velké očekávání (zisk). S postupem času se ale ukazuje, že vojáků (investice) je třeba čím dál víc. Výsledek je stále více a více nejistý. Válčíte už deset let a stále se nic nezískalo. Racionální chování by bylo už to dávno ukončit, jenže k tomu se investor neodhodlá, protože už hodně investoval. Doporučuji k tomuto problému mou oblíbenou knihu Houpačka (https://www.dokoran.cz/?p=book&id=480).
Karlíkova maminka neodhadla situaci, měla velké očekávání (ostatní děti už jedou, mou ještě ne. Trenér zvedá různé jiné děti, platím si tu hodinu. Takže hurá, já pomůžu. V ten okamžik se Karlík upnul zpět na rodiče a výstup z komfortní zóny se nekoná, protože jakmile se dítě rozeřve (doslova), je už pak opravdu těžké odejít a už by to bylo spíše kontraproduktivní. Připomínám, jsou to herci : ) u cizího se sotva rozeřvou. A pokud ano, tak tam ještě neměli chodit, ten „schod“ byl prostě ještě moc vysoký a je třeba nastavit nižší kritéria. Třeba se na ten led jít jen podívat v botech a až příště přidat druhou věc (první problém jsou brusle a druhým problémem je absence rodiče – je lepší přidávat vždy jen jedno kritérium).
Variace na tento příběh se neustále opakuje i v pozdějším věku. Rodič chce pochopitelně pro své dítě to nejlepší. Pokračujeme ale kurzy plavání a tance.
Rodič chce vidět, co to děti vlastně dělají, co už umí. Znám kurzy plavání, kde se mohou rodiče dívat na trénink vždy jen na první, páté a desáté lekci. Je to velmi podobné různým tanečním přípravkám, kdy děti mají vystoupení pro rodiče. Tanečně to samozřejmě pro nezasvěcené není nic moc, ale pro rodiče je to vrchol nadšení vidět ty malé (většinou) holčičky, jak se snaží tancovat v nějaké sestavě. Tím se dostávám k prostředí.
Zatímco při plavání probíhá předávání dětí u bazénu, při tancování před tělocvičnou. Jakmile se začně tancovat, tak se dveře zavřou a rodiče mohou tak možná poslouchat. U bazénu mají odejít, ale tak nějak to natahují a nechce se jim. Pochopitelně. Stejně tak přijdou o něco dříve a chtějí se podívat. Také pochopitelně. Tak nějak je tam ale krásně vidět změna chování dětí.
Janičky rodiče odešli. Chvilka zaražení, ale jde se plavat, takže má svých starostí dost. Soustředí se jen na vodu, trenéra a děti okolo. Jakmile skončí hodina, běží (u bazénu se neběhá!) za maminkou a nadšeně vypráví jak dneska už dokázala plavat pod vodou, skočit z desky nebo cokoliv co se dnes naučila. To Lenky rodiče celou hodinu pokukují zpoza rohu a jakmile se trenér delší dobu Leničce nevěnuje, hned napomínají „pořádně těma rukama“ – pomáhají trenérovi, je tam na ty děti sám. Když dělá Lenička všechno dobře, občas si zamávají. Lenička má o jeden bod na sledování více – poslouchá dvoje pokyny a ještě se těší na rodiče. Má je přeci moc ráda. Zajímavý je ale ten konec, kdy Lenička neběží tak nadšeně – ví, že tam rodiče celou dobu byli, a ještě ke všemu si třeba občas něco řeknou. Janičky rodiče prožívají jistý diskomfort, to Leničky rodiče jsou spokojenější. V delším horizontu, ale plave lépe Janička, která má ke všemu mnohem radši plavání – prožívala větší „stres“, který překonávala a vypěstovala si tak lásku k činnosti. Celou dobu samozřejmě mluvím o malých dětech, které jsou schopni a připraveni být bez rodičů bez velké emocionální újmy,ale to je zas jiná problematika.
Velmi zajímavé také je pak budování vztahu rodič – dítě. Je to trochu mimo téma článku, ale která rodina bude soudržnější? Lenky nebo Jany? Pokud je rodič oporou trenéra, žije dítě v jistotě. Doma má jako jistou rodiče, na tréninku je tato jistota delegována na trenéra. Nedochází ke konfliktům a malý člověk má tendenci doma vše „vyprávět“ – má možnost žít ve svém světě, který je schopen řídit. Což je mimochodem důvodem hraní počítačových her – jde o únik do světa, který je dítě schopno ovládat. Ale to je už skutečně na samostatný článek a jde pak i zdrojově o literaturu výchovy dítěte.
Přeskočím teď několik let. Udělal jsem si mezi kamarády takový soukromý výzkum. Sociologická studie to úplně není, ale k zamyšlení na závěr článku to bude. Je to o balancování.
Vzal jsem své kamarády sportovce a seskupil si je do množin tak, jak se rámcově znali. Ptal jsem se jich na rodiče. Ale ne na ty jejich, ale na rodiče našich kamarádů. „Ahoj Honzo, pamatuješ si rodiče Zdeňka?“ „Ahoj Zdeňku, pamatuješ si Honzovi rodiče? A víš co dělali? Co si o nich pamatuješ?“ Pak jsem si tak nějak interně ohodnotil své kamarády. Čeho v tom daném sportu dosáhli. Spíše relativně, jestli naplnili nějaký svůj potenciál. Ale ono to je i absolutně, což mě lehce překvapilo, že to bude až tak patrné. Víte co jsem zjistil? Ono to není složité : )
Rodiče velmi úspěšného sportovce si všichni pamatují. Znají obličej a auto jakým jezdili. Ale o povolání, rodinných příbezích a tak, o tom neví nikdo nic. U některých průměrných sportovců si pak všichni pamatují i oblečení, záliby. Často šlo o ambicózní rodiče, kteří nedokázali vybalancovat snahu pomoci svému potomkovi. Stali se součástí tréninku. U těch vyloženě špatných pak nikdo nevěděl, že vůbec měli rodiče. Ti úspěšní měli rodiče, kteří dokázali vybalancovat to, že dítě odvezli na trénink, ale sami se rozhodli, že budou důvěřovat. A jestli do problematiky vstupovali, tak jedině mimo trénink a bez dítěte – protože i zpětná vazba od rodičů je extrémně důležitá.
U vyloženě malých dětí je celá problematika krásně vidět, protože i laik pozná, jestli dítě zvládá danou činnost (umí stát na bruslích, umí driblovat, umí plavat). U starších dětí jsou ty nuance mnohem složitější a komplexnější. Věřte trenérovi, že pro Vaše dítě udělá maximum. A pokud nedělá, jděte jinam. Klidně na jiný sport. Vždy to musí být hezky vybalancované.
Edit: článek má po čtyřech letech pokračování