Práce s úspěchem i neúspěchem

Článek o nadávkách ale i házení kostkou či pádu letadel.

Ty jsi úplná pí*a! Zaznělo na mládežnických závodech směrem ke sportovci, který udělal chybu a v zápalu boje přišel reálně o možnost vítězství. Je to jen motivační forma projevu, nebo se za tím skrývá něco víc? Dnes klasický blog post bez zásadních vědeckých zjištění, studií či tvrdých matematických dat k tréninku.

Pamatujete nahrávku z kabiny hokejistů v Brně? ( https://isport.blesk.cz/clanek/hokej/380281/trener-dorostu-z-brna-na-nahravce-tvrde-tepe-hrace-budes-zrat-tvaroh.html ) Také šlo o dost hrubý slovník. Chtěl bych ale oddělit formu od obsahu a podíval se na to odděleně.

Ta nahrávka se mi nechce pouštět znovu, v zásadě šlo obsahově o nepříliš závadné sdělení, že je třeba jíst zdravě, chodit na trénink a komunikovat s trenéry napřímo a nikoliv prostřednictvím rodičů. Co si pamatuji, tak mi vadila nejvíce ani tak forma (dost nadávek) jako spíš cílená kritika konkrétních sportovců před ostatními. Tomu se obecně snažím vyvarovat, byť to možná někdy také ujede. Kritizovat by se dle mého mělo konstruktivně s umožněním reakce, což je lepší mezi čtyřma očima. „Tepec“ po závodě před celým týmem by měl být skutečně raritní. I když se mi vybavuje moment, kdy jsem neskutečně seřval velkou část týmu, když vjeli borci do křižovatky a zadní část skupiny málem smetl kamion.

Když tedy pominu tu formu, jsem u obsahu. Sdělovat sportovcům, že jsou pí*a nebo jemněji „ty jseš ale nešikovný, že ti ujel, že?“ vyjde myslím vcelku nastejno. Ve většině případů to ten sportovec ví velmi dobře. Chybovat je lidské, z chyb by se měl člověk ale poučit a hlavně, měl by se naučit s nimi pracovat.

Chybou se velmi často mění kompletní situace. V knihách Malcolma Gladwella se s následující lidskou vlastností pracuje vcelku často. Jde o neschopnost analyzovat situaci tak, jak je teď, bez ohledu na to, co se dělo dříve. Například když hrajete člověče nezlob se a hodíte kostkou šestku. Pak ještě jednou šestku. Házíte potřetí, nervozita je očividná a otázka zní jednoduše. Jaká je pravděpodobnost, že hodíte šestku znovu? Samozřejmě je to stále 1/6 ! Nicméně, pokud se zeptáte předem, jaká je pravděpodobnost, že třikrát za sebou hodíte šestku, skutečně u velmi nepravděpodobného jevu.

Velká část lidských chyb vzniká právě na základě špatného pochopení statistiky. Do závodu jdu s tím, že jedu vyhrát. Podmínky se ale nějakým zásadním způsobem změní a já neopustím původní plán, přestože statistika pro vítězství se třeba razantně změnila.

Člověk, který si uvědomuje pokles pravděpodobností vítězství je na tom v zásadě vcelku dobře. Nicméně, pokud nezmění svoje očekávání a chování, bude se rozhodovat na základě mylných údajů.

V dodnes největší letecké katastrově, kdy se srazila dvě letadla (https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%A9_ne%C5%A1t%C4%9Bst%C3%AD_na_Tenerife_1977) v roce 1977 se ukázalo, že právě kontinuální drobné změny mohou člověka dovést k naprosto mylnému rozhodování.  Velká většina fatálních selhání nevzniká na základě velkých chyb, ale právě kumulací chyb menších. A obdobně je tomu ve sportu.

Vlastně proto je nevhodné řvát na sportovce že je pí*a. Samozřejmě že je to nevhodné, ale tu formu jsem už přešel. Primárně jde o to, že se podobným „hecováním“ sportovec dostává často ještě pod větší tlak. A pravděpodobnost chybového jednání se ještě zvyšuje.

 

Práce s chybovostí je vlastně primární prací trenéra. Vlastní náplň tréninku ovlivňuje výkonnost  v zásadě o malé desítky procent. Špatné mentální nastavení může naprosto zruinovat i fyzicky velmi výkonné sportovce.

 

Vybavuje se mi obdobná situace z jiných závodů. Keirin, tedy sprinterský závod, kdy se jede závod na kilometr a rozhoduje se v jednom či dvou nástupech (poziční a finiš do cíle). Kritika, kterou jsem tenkrát slyšel „vy jste úplný kreténi…“ vedla totiž přesně k špatnému mentálnímu nastavení. Chybné zrychlení a brzký útok tenkrát vedl k vítězství jiného sportovce. Útočník i jeho týmoví kolegové se dočkali dost drsných nadávek. Jelikož jde stále o stejné sportovce, velmi by mě zajímala jejich výkonnost, pokud by se nebáli chybovat. Pokud by závodili s cílem zvítězit a nikoliv s cílem neudělat chybu.

Byli by to neskutečně silní soupeři.

Dalo by se říci, že to tedy z mého pohledu OK. Mám ale takovou myšlenku, že zejména u mládeže by vlastně celý systém měl vést k maximální možné efektivitě. A to i soupeřů, protože se to dlouhodobě vyplatí všem. Vím že jsem v tohle naivní a tak mi zbývá i těchto zážitků vlastně jediná emoce a tou je lítost.

 

Mimochodem, na školení trenérů které vedu jsem v přednáškové místnosti na Třebešíně položil otázku. Řešili jsme limitace těla, laktátové křivky, efektivitu šlapání a tenhle druh věcí. Zeptal jsem se, proč ten pán co kouká naproti z okna neujede 200km na kole.

Zazněly odpovědi jako že by umřel hladem, že nemá kolo či že by to nevydržela jeho sedací partie.

Odpověď je ale jinde.

Prostě se mu nechce.

Hlava, to je to zásadní v tréninku. Můžeme trénovat sebelíp či sebehůř, ale bez mentální přípravy, potažmo bez práce s chybovostí, nedosáhneme nikdy solidního výsledku.

 

Dodatek:

Tématu se věnovala Veronika Baláková na přednášce na Třebešíně pro rodiče sportovců. Bude ale hostem i na cyklokongresu!

Probalematice odměny i trestu jsem natočil i na Vlog postu.

 

You may also like...

Napsat komentář