Základní parametry
Při zátěžovém testu (5-1-5) došlo k následujícímu chování. 4,5l s frekvencí 25,9 která s rostoucím odporem vzrostla na 40,9. Tam byl ale objem již nižší, 3.4l (!) Tedy je na místě přečíst si post frelvence/objem při dýchání 🙂
Zakladním stavebním kamenem výkonu je každopádně množství kyslíku, které dokážeme do našeho těla dostat. Měřit to můžeme dvojicí parametrů – frekvence dechu a objem nadechovaného vzduchu.
Se zvyšující se zátěží nám samozřejmě roste i celková ventilace. Podáváme větší výkon a potřebujeme pro něj více vzduchu. V nějaký okamžik se ale efektivita dýchání začne razantně snižovat. Celkové chování respiračních parametrů je vlastně hrozně podobné známé laktátové křivce – taková ta zahnutá hokejka na které hledáme nějaké prahy.
Proto jsou respirační parametry hrozně zajímavé, protože jsou jednoduše uchopitelné. Ono už jen co to je milimol ví málokdo, natož pak debaty o tom jak vzniká laktát a celý ten cyklus okolo něj.
Každopádně, respirační limitaci můžeme velmi dobře identifikovat už právě podle vztahu objemu, frekvence a podávaného výkonu. Což je informace, která je vlastně fajn, ale v zásadě nevede k nějakému konkrétnímu tréninkovému protokolu. Právě díky vztahu k danému výkonu ale identifikujeme nejen ten fakt, jestli je zde respirační limitace, ale hlavně kde konkrétně je. A tedy, kde konkrétně i trénovat. Na jakém výkonu, s jakou frekvencí a s jakým objemem dechu.
Stejně, jako je v kuchyni důležité, efektivní a obecně přínosné,vařit ze základních surovin a nikoliv z nějakých polotovarů, tak je důležité při tréninku měřit základní parametry. Srdeční frekvence je samozřejmostí, ale je dobré si uvědomit, že v cyklu kyslíku tělem tomu transportu ze srdce do svalů předchází ještě transport v plicích.
Srdeční výdej se samozřejmě měří špatně, stejně jako dechový objem. Resp. ne špatně, ale spíše draze. Nicméně frekvence dechu, frekvence srdce a následně i frekvence pracujících svalů jsou krásné základní parametry.
Nemělo by se zapomínat ani na jeden.
