Úvodem si půjčím kousek textu jako úvodní definici problému. (zdroj)

Sociální interakce v sociální skupině mohou mít tyto formy:
koakce,
kooperace,
rivalita,
a soutěžení.
koakci hovoříme tehdy, když členové skupiny pracují na určitém úkolu relativně nezávisle, bez spolupráce, rivality i soutěžení.
kooperaci či pozitivní interakci mluvíme tehdy, když členové skupiny spolupracují při dosahování určitého
cíle. Necítí přitom rivalitu a ani nesoutěží.
Při rivalitě (soupeření) se členové skupiny snaží zvýšit nejen svoje dosavadní výsledky, ale zároveň se snaží snížit zásluhy partnera, resp. všech ostatních.
Soutěžení (kompetice) existuje ve dvou formách: jako motivace činnosti a jako organizace práce. Soutěžení jako motivace činnosti často přechází do rivality. Je to úsilí zlepšit své výsledky a tak překonat jiné osoby ve skupině. Konkurence zde převažuje. Soutěžení jako forma organizace práce skupiny je cílevědomé zavedení takových vztahů, při nichž každý člen skupiny usiluje o maximální výkon, ale v zájmu co nejlepších výsledků celé skupiny.

Tím bych prakticky mohl skončit, protože tím se vlastně řeklo vše. Jen je třeba nastavit horizont. Dívám se na věc z pohledu reprezentačního trenéra a tudíž je pro mě jediným výsledkem úspěch na nejvyšších stupních pyramidy, nebo jde o pohled regionálního trenéra, jehož měřítkem úspěchu a prakticky i onen viditelný horizont je krajský přebor?

Já osobně se totiž domnívám, že v našem sportu – obecně ve sportu v ČR – je špatně nastavený poměr právě mezi kooperací, soutěžením které přerůstá právě až v rivalitu.

Jak je možné, že jsou státy jako je Velká Británie či Německo v mnoha sportech dobří? Je to skutečně jen množstvím sportovců, členskou základnou? A potažmo samozřejmě hmotným zabezpečením? Jak se k tomu postaví takový Nový Zéland, kde žije cca polovina obyvatel jak u nás a stíhačku družstev jezdí pod čtyři minuty?

Myslím že právě nastavení „celozélandské“ politiky na kooperaci generuje takové vyjímečné sportovce. Oni totiž nemají prostor na chybovost, sportovců musí mít také relativně málo  – a to jsou ještě rozdělení na dva ostrovy, takže transfer lidí je ještě složitější a sociální kruhy ještě menší.

Bohatší a početnější státy, které jsou interně nastavené na kooperaci pak samozřejmě mají podmínky ještě lepší.

………………………………………………………

Praktický příklad – posouvá naši fotbalovou reprezentaci kupředu rivalita mezi Baníkem a Spartou? V případě že se přesune zapalování tribun a rvačky i na hráče, samozřejmě že ne. Pokud ale půjde o soutěžení, určitě bude reprezentace silnější, protože půjde vytvořit homogenní tým z obou menších týmů. Pokud se oba týmy nebudou znát, půjde o zmíněnou koakci – a předpokládám že výsledný reprezentační tým by také nebyl nijak silný. Rozhodně bude ale nejslabší v případě rivality.

………………………………………………………

A nemusí jít jen o jeden sport – v případě SPORTOVNÍCH AKADEMIÍ je běžný transfer sportovců mezi sporty. Pokud tedy na interních cyklistických testech objevím náhodou potenciálního plavce, zanechám jeho přípravy a odešlu ho odpovídajícím trenérům. Ale systém mě musí k takovému rozhodnutí motivovat, nikoliv penalizovat. Protože v následném kroku obdržím třeba neperspektivního hokejistu, který bude mít ale výrazně větší potenciál pro cyklistiku. Zde je pak už kooperace nastavená na globální, státní či národní úrovni. Všichni za jedním cílem.

 

SHRNUTÍ:

Myslím, že soupeření/rivalita na příliš nízké úrovni v hierarchii daného sportu způsobuje jednak příliš brzké upnutí se sportovce na výsledek, což je spíše odbočka do psychologie, ale zejména není schopno jako systém generovat na výstupu (tedy v dospělém věku) vrcholové sportovce (s patřičnou účinností).

  • Účinností myslím poměr sportovců na vstupu (mládež) a výkonnost sportovců na výstupu.
  • Všimněte si prosím změny – počet -> výkonnost!