Sportovní stopka a sebedůvěra
Pomalu a na pozadí všech karantén vzniká ve společnosti nádor. Zatím není vidět a ani se neprojevuje. Ale jestli necháme tuhle rakovinu rozbujet, léčba bude neuvěřitelně zdlouhavá a samozřejmě i drahá.
Po pádu komunismu vyrostla už naprosto nová generace dětí, dnes už dospělých. Nikdo z nich komunismus nezažil. Ale stále máme tu rakovinu zkažené společnosti v sobě. Bude trvat ještě několik generací, než se následků komunismu v nás zbavíme.
Nechci zabrušovat do hlubších nesportovních témat, nemusel bych z toho už také vybrousit. Například ale i to, že si na Mallorce nabereme u snídaně jídlo na trénink, je relikt komunismu.
Jako společnost jsme se pomalu už naučili že vše má svou cenu a že nic není zadarmo. Zbavujeme se komunistické rakoviny v nás.
Teď si zaděláváme ale na nové zhoubné bujení, které nás může vrátit o generace zpět.
Ničíme svoje vlastní děti.
Jednou z věcí, kterou dělají tátové, je vyhazování dětí do vzduchu. Máme to tak nějak v sobě. Dostaneme dítě do ruky a šup s ním točit a vyhazovat. Je to legrace, je to hra a je to také jedna z cest, jak budujeme u dětí sebedůvěru.
Dítě, které se ocitne ve vzduchu se bojí. Situaci nemá naprosto pod kontrolou. Někam letí a hned zase padá. Následuje (nebo by aspoň mělo) chycení. Situace je zase pod kontrolou, rodič mě drží a všechno bude v pohodě. ZVLÁDNUL JSEM TO.
Při teambuildingu se používá obdobné cvičení, zaměřené na rozvoj důvěry k ostatním. Stojíte, zavřete oči a začnete padat dozadu, do stran, kamkoliv. Tým okolo vás pak chytá. Neuvěřitelně se posiluje důvěra v kolektiv, protože oni vás chytnou.
To je intuitivní, ale posiluje se i vlastní sebedůvěra. Ten, kdo padá se octne v situaci, kdy se rozhodne důvěřovat ostatním. Věří vlastně sám sobě, že to je dobrý nápad.
Už rok bereme dětem možnost řešit situace, kdy se jim to vymkne z rukou. Vzniká nám tu generace, která se možná naučí znalosti z knih při domácí výuce. Možná i odtrénují potřebné sportovní dávky. Ale co dnes děti vlastně zvládnou? Za co cítí vlastní uspokojení, za co si řeknou sami sobě: “zvládnul jsem to!”
Sebrali jsme dětem možnost řešit a zvládat krizové situace. Knihy jsou plné pojmů jako je „zlatý věk motoriky“ (cca 7-11 let), kdy se děti učí nové pohybové vzorce, nové sporty a vlastně cokoliv. Chytat míč, házet na koš, přejíždět kořeny, skákat a běhat. Jsou už natolik silné, že pohyb dostane potřebnou dynamiku a mozek je konečně schopen pracovat na koordinaci.
Tento věk je spojený s pády, odřeninami a vším co je spojené s nácvikem nových dovedností. To, že se děti v tomto věku (v dnešní době) prostě některé sporty nenaučí, je fakt. Asi to tak nějak všichni tušíme.
Tak nebudou umět hrát basket, no a co.
Jenže ten celospolečenský nádor, který nám vzniká je jinde. Jako společnosti nám bude vcelku jedno, že některé ročníky neumí chytit míč. Co nám ale vadit bude je to, že nám tu vznikají děti, které si nebudou věřit. Vzniká nám tu nádor nízké sebedůvěry a neschopnosti řešit krizové situace.
Jestli tohle velmi rychle nevyřešíme, budeme s tím opět bojovat po generace. Stejně jako s komunismem v nás, protože jestli represivní režimy něco nechtěly, tak sebevědomé občany.
Víte totiž jak poznáte na snídani na Mallorce jestli v sobě máte relikt komunismu? Tu housku jako „traťovku“ si dáte do kapsy, aby to nikdo neviděl. Se zdravou sebedůvěrou ale přijdete na recepci, bez nějakého stresu z „chycení“, a požádáte o vyřešení situace. Buď vám řeknou, že to něco stojí, nebo vám řeknou ať to neřešíte. To je už jedno. Ale tohle chování v nás minulý režim rozhodně nepodporoval.
Skutečně chceme vychovávat ustrašené občany, jako to dělal minulý režim? Neděláme totiž nic jiného.