Sportovní testy
V minulém článku o základech testování jsem představil základní protokoly testování. Dnes si řekneme něco o tom, proč používáme slovo “protokol” a položíme si otázku, jak testovat různé sporty.
Srovnávací testy, písemky, zkoušky. To všechno známe ze školy. O maturitách se u nás vede debata snad dvacet let, vcelku dobře si pamatuji, že když jsem byl v prváku říkalo se, že budeme poslední ročník před společnou maturitou. Dnes se už do školy ani nechodí.
Princip srovnávacích testů je asi v zásadě pochopitelný. Otázkou je, jestli ti co mají super maturitní vysvědčení, najdou také super uplatnění v životě.
Proto se vede debata nad formou té maturity. A u zátěžových testů je to stejné. Hledáme něco, co nám dokáže dobře odhadnout potenciální úspěšnost v našem sportu.
Cyklisté a běžci to mají o dost jednodušší. Laboratorní prostřední na ergometru či běhátku bude velmi podobné reálnému sportu. U hokejistů to už bude vzdálenější.
Každopádně – prvním bodem je podoba měřeného pohybu při zátěžovém testu s konkrétním sportem. I tak ale nenasimulujeme nikdy stejné podmínky, proto je třeba zamyslet se i nad field testy – tedy přenést nějaké vybavení z laborky ven. Ať už je to Stryd či Moxy nebo VO2 Master, ideálně pak vše co je mobilní.
Protokol testu nám pak umožňuje srovnat výsledky. Proto jedeme na stupních, schodech či čemkoliv jiném. Bohužel protokolem testu se opět vzdalujeme od reálného sportu.
Srovnávacích testů můžeme mít ale hromadu. Zatím jsem zmínil ergometr či běhátko, ale máme i testy všeobecné. Hod medicinbalem či skok do dálky. To všechno má také jistou korelaci s výkonem (!). Dost dobře možná i větší, než specifické testy. V zimní přípravě asi těžko změříme FTP test venku a už z principu bude mít nižší hodnotu než v létě. Běžet kontrolní desítku na sněhu se taky asi dá, ale trénovat intenzity podle toho nemá moc smysl.
Na druhou stranu, všeobecné parametry můžeme srovnávat i napříč sporty. Skok z místa či desetiskok odráží samozřejmě hodně dynamiku pohybu. Ale v mnoha sportech je dynamika zásadním předpokladem úspěchu.
Možná to není úplně moderní metoda. Ale testování všeobecné zdatnosti by mělo být součástí výkonnostního sportu. A teprve poté se pustit do specifických testů.
Pokud chci “zajet” dobře Wingate test, měl bych začít právě tím skokem z místa.
Protože nadstavbou skoku z místa, když přidám biomechaniku pohybu (tedy šlapání) je výsledek Wingate testu. Pokud tedy nebudu umět šlapat, nikdy nezajedu “dobře”.
Co je zásadní je pak srovnání. Mám dobrý skok a špatný Wingate? Začni trénovat techniku šlapání. Obráceně? Zaměřit se na plyometrické cviky na nohy, které se z principu trénují na kole špatně a proto trénink dynamiky takto položený neměl odpovídající efektivitu.
Biomechaniku pohybu měříme tedy naším specifickým sportem. Dynamiku můžeme měřit různě, od odrazových ploch po výšku výskoku atp. Co dál? Například výkonnost kardiovaskulární systému můžeme velmi dobře měřit na Airbiku. Tepovka až do vesmíru, to je práce na Airbike. Ale o tom až zase příště 🙂
Nesoulad mezi výsledky “níže” a “výše”, tedy obecné testy od specifických (konkrétní sport, disciplína) totiž velmi dobře ukazuje základní tréninkové směry, kterými se vydat. Velmi levně a velmi efektivně.
Cílem pokroku není zahazovat staré modely. Ale ty fungující si nechat či je vylepšit. A všeobecné testování je velmi funkční model, byť je to nejstarší druh testování.
