UCI banuje Super Sapiens
Teď abych ten článek přepsal či co…
Ještě než se dokázal produkt SuperSapiens dostatečně prosadit, vypadá to na ban ze strany UCI (externí link bikeradar.com). Chápu argumenty obou stran. V sérii článků jsem chtěl demonstrovat sílu této technologie, protože mi to přijde až neskutečně silné. Obecně mám totiž blízko k fyziologickému a psychologickému pojetí sportu. A tady se to kombinuje.
Takže původně plánovaná reportáž se trošku mění a přichází tento neplánovaný post.
Totiž, všichni si ten měřák mohli nalepit na břicho či na záda – jako každý diabetik. Ale tady se šlo těžce komerčně – hezky na ruku, tak aby to bylo vidět.
Jak už jste asi pochopili – rád testuji věci na sobě. Není to tak, že bych šílel po nových technologiích, koneckonců sám jsem vlastně spíš empirický trenér. Ale myslím že člověk se má vzdělávat a chápat principy fungování věcí. Pak si mohu teprve dovolit trénovat bez měření. Zmiňoval jsem to teď i v posledním podcastu.
Proto jsem měl v posledních týdnech rozbodané prsty od kontrolních odběrů. Proto jsem měl dva senzory – Medtronic i Libre. Proto jsem dával posty na FB i Insta z různých aplikací. Bylo to třeba porovnat.
Od minulého týdne jsem ale senzory glykémie zařadit i do veřejného programu.
Takže proč UCI banuje toto zařízení?
Protože je to konzistentní. Na dráze, v místě kde jsou vlivy okolí téměř eliminovány a zbyl jen parametr soupeře – tam je zakázáno mít na řídítkách i wattmetr. Data si můžete uchovávat, ale display musí být zakrytý.
Vysílačky jsou pak vlastně obdoba – zdroj externích informací.
No a pak je tu samozřejmě argument, že UCI je rigidní organizace, která se soustředí na nesmyslná nařízení (zákazy posedu na kole) a brání nějaké historické hodnoty.
V reálu se to krásně rozdělilo – triatlon povoluje naprosto „hnusné“ posedy kolech, nicméně je to rychlejší. UCI nálepky a homologace drtí trh, zatímco triatlonisté vymýšlejí čím dál tím vizuelně horší kolo. Pak se najde někdo, kdo v rámci šílených pravidel vymyslí něco originálního (Velká Británie) což to celé pošle ještě více do kosmu.
Zde to dopadne stejně. UCI ubrání cyklistiku před vlivem nového zařízení a místo toho, aby to mohla nějak regulovat, rozhodne se pro zákaz.
Nejlepší na tom je, že je to nekontrolovatelné. Ten senzor má paměť a dokud nebudeme sportovce svlékat do naha po dojezdu, nebudeme si nikdy jisti, že si neuložili svoje glykemická data.
Mimochodem, jedním ze základních pravidel výchovy dětí a obecně práce s lidmi je následující: „Dávej jen vymahatelné příkazy“. Vyhrožování trestem za nekontrolovatelné věci? Jen podporujeme „podvádění“.
Koneckonců, zítra vezu kadety a juniory do Plzně na Lopatárnu a pokud bude hezky, postavím se také na start. Se senzorem.
Opustíme moralizování a pustíme se do představení principů.
Aplikace není nepříjemná, i když ta jehla mě nejdříve trošku překvapila. Každopádně to není nejlevnější sranda, a tak jsem si prvních pár dní jen odebíral „bodová“ data – z prstu. Chtěl jsem zjistit, jak se rámcově pohybuji.
Libre senzor nepotřebuje validaci, Medtronic se musí jednak hodně lepit, ale hlavně vyžaduje pravidelné odběry z prstu. Připadal jsem si fakt jak jehelníček a aktuálně obdivuji každého diabetika. Myslím, že musejí obětovat nějaký ten prst a dobrovolně ztratit citlivost. Jde jim o život, to je fakt, ale stejně.
Jaké jsou základní trendy? Není to zcela intuitivní a nedá se to zaměnit např. s pocitem hladu. Když se najíte, glykémie jde nahoru. Když máte hlad, může jít ale také nahoru. Při sportu jde dolů (pracujete) ale i nahoru (tělo se chystá…) Po sportu může jít dolů (plníme svaly) ale i nahoru (transfer směrem ke svalům). Celá ta sranda má pak dost zpoždění, protože měříme z podkoží.
V neposlední řadě je to individuální, zejména absolutní hladina.
Je třeba si také uvědomit, co vlastně měříme. Můžeme si to představit jako motor (svaly) do kterého vede hadička s palivem (glykémie). Palivo čerpá ta hadička z více nádrží. Bohužel na konci i na začátku hadičky jsou škrtící klapky – nevíme vstřebatelnost ve svalu a neznáme ani velikost nádrží.
Ještě ke všemu měříme sice nějakým způsobem tlak v trubičce, ale neznáme její objem. Takže víme dost málo, spíše nic, o tom, kolik té energie nám tam vlastně teče.
Vzhledem k tomu, že řešíme rychlost motoru, mohlo by se zdát, že nemáme prakticky žádnou relevantní informaci, která by nám pomáhala.
Jenže proč BAN ze strany UCI?
Celé je to totiž o trendech. Nikoliv o absolutních číslech. Vzhledem k tomu, že sám funguji dlouhodobě na low-carb stravě, je krásné sledovat a porovnávat výsledky s jinými sportovci. Celková hladina glykémie je nižší, ale v mém modelovém příkladu to mohu kompenzovat otevřením šoupátka před svalem a na výpusti z jater a hned mám ve svalu více enegie, přetože hladina bude nízko. Poteče ale rychle.
Proto je to o trendech. O adaptaci na zátěž. A o tom, že i tak potřebujeme ve sportu tu hladinu sakra vysoko. A když tohle víme, zjistíme, jak s tím nakládat.
Možná proto UCI banuje tuto technologii. Pomocí měření krevní glukózy totiž můžeme sportovcům řídit nejen výdej energie (wattmetry) ale i její příjem. Z tohoto pohledu je to možná výborný nápad, dovedu si představit i brutální nárůsty výskytu poruch příjmu potravy, jen díky sledování glyké
mie.
Nevadí. Já každopádně zařazuji měření glykémie do prováděných testů.
Protože sledujte:
Jedete na dráze souvislým, závodním, tempem. Známe práci svalů (moxymonitor), dýchání (VO2 Master a reálný výkon (wattmetr). Víme i časy, což nám dává velmi solidní informaci o aerodynamice. A teď víme i to, kolik spotřebováváme energie. Jasně, není to rozhodně přesný údaj, ale jakousi homeostázu jsme schopni změřit.
To je velmi robotický výkon kdy známe nejen výsledek ale i hodně vstupních parametrů.
Glykémie je totiž takový ten spodní „doraz“, jako u přehazovačky. Pokud je šroubek utažený, prost nepřehodíme. Horních dorazů je celá řada, ale jednou z variant, které se budu věnovat v následujícím článku bude Core senzor. Měření produkovaného těla.
Mimochodem – jde pořád o to stejné číslo, resp. číslo na stejné straně rovnice.
Teplota těla, spotřeba kyslíku, tepová frekvence či pokles glykémie – pořád jde o fyziologické parametry na straně výdeje těla. Tréninkem jen trošku přesouváme zatížení z jednoho na druhé.
Tady šlo tentokrát asi spíše o politiku, než o cokoliv jiného. Přeci jen, cyklistika se od jisté doby bojí vpichů a legálních variant odběrů krve. Ještě k tomu při závodě.
Myslím, že konkrétně u zátěžových komplexních testů si to svoje místo najde. Vyřeší se totiž jeden zásadní problém laboratorního testu – že měříme v jednom bodě (v jednom čase) a dost dobře neznáme data z minulosti. Protože se netestujeme každý měsíc. Ale pokud budeme mít data ze 14 dní s obrazem metabolismu, dodáme k tomu dva zátěžové testy (výkonový a fyziologický) s rozměrem právě toho času, máme skutečně vyhráno.
Tématu jsem se zatím věnoval ve třech článcích (linky níže), v několika dalších budu ještě pokračovat a problematiku budu postupně rozvádět – od aktuálního obecného představování. V mezičase vyjde reportáž právě o Core senzoru a trošku odpočinkově mám už v šuplíku sepsané téma – udržitelný trénink, detrénink a zranění (vynucená pauza).